Klípek barový.
….jakmile jsem do baru vešel, bylo mi jasný, že dnešní relaxační pivko na dobrou noc, rozhodně neproběhne standardním způsobem.
„A hele, kdo se vyloup, ze svý nory. Čau četařskej.“
„Vždycky už jen bejvalej četařskej, poručíku.
Jak vidím, dneska tu budeš mít větší společnost, než normálně. Doufám, že neruším.“
„Ty přece ani rušit neumíš. Žejo Hanzl.“
„Jen v rámci dobrého mravu, Kraťas.“
„Jak jinak.
Hnedle vás představím, pánové. Dost nepřehlédnutelně mezi nás přišel, můj skvělý spojař, co už je teď jen prašivej civil….“
„…. no dovol, poručickej….“
„Vy civilisti jste dneska nějak háklivý, poslechni.“
„To snad ani né.
Nechtěl jsi zahájit představování ? A né hákování ?“
„Moc vtipný. Vidím, že jsi v obvyklý formě.
Tak pokračujem.
Zde, po mojí pravici, desátník Russel Nash, z americké námořní pěchoty. A hned vedle něj, seržant Pascal Miraux, od francouzských paras.“
„Good evening, mr Nash.“
„Et salut, mesieur Miraux.
Pozdravil jsem přítomné a lehce spiklenecky mrknul na poručíka Krátkého. To klidně můžu, protože ho znám už dlouho. Ve službě i mimo povinnost k vlastě. Vlastně od základky. Od těch dob, co jsme po sobě házeli budráky. Teda vysušené hroudy hlíny, co se efektně rozprsknou o čelo, nebo jinou libovolnou tělesnou část, v oblaku prašných úlomků….. Jak už si tak malí smradi hrávají. Hrávali. Kdysi. Když ještě nebyl Playstation povinnou výbavou každého utřinosa.
….a oba dotčení pánové, řekli svorně a prostě „Ahoj.“
„Jo, jak vidíš, oba zahraniční hosti, ovládají češtinu. Maji totiž kořeny pravě tady, v té naší kotlině.
Poslechni, nevěděl jsem, že šprechtíš francouzsky.“
„To asi značí, že o mě přecejen ještě nevíš každou ptákovinu ?“
„To teda zabolelo.
Tak si kecni, ptáku a dej si pivo. My už máme náskok.“
„To je vidět.“
Zaparkoval jsem svoje pozadí na kraji boxu a zamával na známou servírku. V mžiku přede mnou stál orosený půllitr pardubické, světlé desítky. Tu já rád. Co jiného si taky dávat v oblíbeném pardubickém pivním baru.
„Furt věrnej Peršingu ? Jak to můžeš pít, prosímtebe.“
„Ptáš se na to pokaždý, poručickej. Zkus bejt trochu originální.“
Odpovědí mi bylo jen pohrdavé odfrknutí a pohled známý, jako oči v sloup. A taky sklenice Gambrinusu, rychle stopuající vzhůru, aby lahodný plzeňský mok spláchnul tu všeobecnou drzost bývalého podřízeného, parťáka, psychologa, učitele, žáčka, trenéra, kamaráda, kumpána……. Tím vším jsme si byli navzájem už hodně, hodně dlouho.
„Pánové, můžu se zeptat, jaký vítr vás sem zavál ? Americké ani francouzské vojsko, tu moc k vidění nebývá.“
Slova se ujal pan Miraux. „Samozřejmě jsme tu na mezinárodním cvičení leteckých návodčích.“
„Přesně tak,“ připojil pan Nash. „A sem nás přivádí pivo. Je vážně skvělý.“ Usmál se na svůj plný půllitr, popadnul ho a jedním douškem vyprázdnil. „Děda si nevymejšlel. Český pivo, je vážně nejlepší na světě.“
Hlasité předčítání