Klípek barový.
….jakmile jsem do baru vešel, bylo mi jasný, že dnešní relaxační pivko na dobrou noc, rozhodně neproběhne standardním způsobem.
„A hele, kdo se vyloup, ze svý nory. Čau četařskej.“
„Vždycky už jen bejvalej četařskej, poručíku.
Jak vidím, dneska tu budeš mít větší společnost, než normálně. Doufám, že neruším.“
„Ty přece ani rušit neumíš. Žejo Hanzl.“
„Jen v rámci dobrého mravu, Kraťas.“
„Jak jinak.
Hnedle vás představím, pánové. Dost nepřehlédnutelně mezi nás přišel, můj skvělý spojař, co už je teď jen prašivej civil….“
„…. no dovol, poručickej….“
„Vy civilisti jste dneska nějak háklivý, poslechni.“
„To snad ani né.
Nechtěl jsi zahájit představování ? A né hákování ?“
„Moc vtipný. Vidím, že jsi v obvyklý formě.
Tak pokračujem.
Zde, po mojí pravici, desátník Russel Nash, z americké námořní pěchoty. A hned vedle něj, seržant Pascal Miraux, od francouzských paras.“
„Good evening, mr Nash.“
„Et salut, mesieur Miraux.
Pozdravil jsem přítomné a lehce spiklenecky mrknul na poručíka Krátkého. To klidně můžu, protože ho znám už dlouho. Ve službě i mimo povinnost k vlastě. Vlastně od základky. Od těch dob, co jsme po sobě házeli budráky. Teda vysušené hroudy hlíny, co se efektně rozprsknou o čelo, nebo jinou libovolnou tělesnou část, v oblaku prašných úlomků….. Jak už si tak malí smradi hrávají. Hrávali. Kdysi. Když ještě nebyl Playstation povinnou výbavou každého utřinosa.
….a oba dotčení pánové, řekli svorně a prostě „Ahoj.“
„Jo, jak vidíš, oba zahraniční hosti, ovládají češtinu. Maji totiž kořeny pravě tady, v té naší kotlině.
Poslechni, nevěděl jsem, že šprechtíš francouzsky.“
„To asi značí, že o mě přecejen ještě nevíš každou ptákovinu ?“
„To teda zabolelo.
Tak si kecni, ptáku a dej si pivo. My už máme náskok.“
„To je vidět.“
Zaparkoval jsem svoje pozadí na kraji boxu a zamával na známou servírku. V mžiku přede mnou stál orosený půllitr pardubické, světlé desítky. Tu já rád. Co jiného si taky dávat v oblíbeném pardubickém pivním baru.
„Furt věrnej Peršingu ? Jak to můžeš pít, prosímtebe.“
„Ptáš se na to pokaždý, poručickej. Zkus bejt trochu originální.“
Odpovědí mi bylo jen pohrdavé odfrknutí a pohled známý, jako oči v sloup. A taky sklenice Gambrinusu, rychle stopuající vzhůru, aby lahodný plzeňský mok spláchnul tu všeobecnou drzost bývalého podřízeného, parťáka, psychologa, učitele, žáčka, trenéra, kamaráda, kumpána……. Tím vším jsme si byli navzájem už hodně, hodně dlouho.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka je sice jednoduchá, ale funguje jako skvělá a úderná barová historka s velmi vtipnou pointou. Kontrast mezi profesionálním vojákem a absurdní situací s vykopnutými dveřmi a skokem z okna je výborný a čtenáře zaručeně pobaví. Příběh má jasnou strukturu a nosnou myšlenku o tom, jak jedna opička dokáže zničit kariéru, což mu dodává sympatický lidský rozměr.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu na čtenáře okamžitě dýchne uvolněná, typicky hospodská nálada plná chlapského pošťuchování a vojenského humoru. Velmi dobře se ti podařilo zachytit dynamiku dlouholetého přátelství, kde si postavy ze sebe neustále utahují, ale zároveň je cítit vzájemný respekt. Ranní telefonát pak skvěle mění tón z uvolněného večera do stresující, ale komické kocoviny.
Provedení – ★★★☆☆
Dialogy působí velmi přirozeně, mají spád a text se díky nim čte jedním dechem. Kámen úrazu je však v interpunkci, nadužíváš čárky na místech, kam vůbec nepatří (např. ‘kdo se vyloup, ze svý nory’), což plynulost čtení bohužel trochu brzdí. Pokud si text po sobě přečteš nahlas a opravíš tyto technické drobnosti, bude to naprosto skvělé a úderné čtení.
Celkové hodnocení:
Jedná se o nesmírně zábavnou a svižnou povídku, která těží z výborně napsaných dialogů a absurdního vojenského humoru. Máš zjevný talent pro budování komických situací a přirozenou mluvu postav, což je pro autora obrovské plus. Až zapracuješ na pravidlech české interpunkce, tvé texty vystřelí o úroveň výš, proto rozhodně nepřestávej psát!