Psal se rok 1973 a země po komunistických čistkách vstupovala do fáze normalizace a stojatých vod.
Ležel strnule na znaku a s očima dokořán zíral na potemnělý strop svého podkrovního pokojíku. Malým špinavým oknem vnikalo do místnosti ponuré světlo podmračeného dne. Od chvíle, kdy se probudil, uplynula již delší doba. Spánek ho opustil dříve, než si stačil odpočinout. Zanechal mu pouze dráždivý pocit v ústech s pachutí vína a cigaret. Pulsující tlak v hlavě a slabost v žaludeční krajině mu před očima vyluzovaly podivnou představu beztvaré hmoty, která se periodicky rozpínala do obludně napuchlých rozměrů, aby se vzápětí smrskla do tenounké nitky. Podobné příznaky ho provázely v dětství, když se nemocný probral z horečnatého spánku. Jediné, co ho ale teď mohlo spalovat, byly pouze zbytky alkoholu v krvi a odpor k vlastní fyzické podstatě.
Kamil Tichý se protáhl po celém těle, aby zapudil patologickou představu, a usilovně začal v hlavě srovnávat nic neříkající změť myšlenek, jež se kupily jako kalný nános sedliny na uplynulé noci.
Kráčeli zavěšení do sebe jako milenci řídce osvětlenou ulicí věnčenou košatými siluetami lip. Když vyměnili zakouřené dusno vinárny za sychravý chlad podzimu, nabrala jejich cesta zřejmý, i když nevyřčený cíl. Na co jiného taky může člověk spoléhat, dokáže-li setrvat do pozdní noci při triviálním rozhovoru prokládaném dotyky pleti zvláčnělé esencí potu a parfémů na tanečním parketu. S odevzdaností naslouchal povrchním ale o to cituplnějším postřehům a zklamaným výlevům ženy (nechápal, čím si získal její důvěru), která mu byla ještě před půlnocí stejně cizí, jako anonymní odraz dívčího úsměvu na rozevlátých šatech mizejících v davu.
Z čiré touhy po sexu se do poslední chvíle zdržoval ironických poznámek. Kdo by však mohl vystát ten příval mileneckých požadavků ve chvíli, kdy zotročující vášeň ukojila chvilka rozkoše v jeho podkroví a změnila se v nepřekonatelnou potřebu nerušeného spánku. S těžko přemáhaným podrážděním jí přesvědčil, aby se oblékla, a odvedl ji na sklonku noci domů. Ještě na zpáteční cestě se dusil odporem. Copak vůbec nepochopila, o co ve skutečnosti šlo? Chudák, byla v tom úplně nevinně. Důvěřivá a svedená volavka. To pomyšlení ho dopalovalo.
K čertu s tím! Kamil se otočil na bok a znovu upadl do polobdělých mrákot. Probralo ho naléhavé klepání protivně rezonující v trubkách plynového topení. Smluvený signál oznamoval čas sobotního oběda. Musí vstát a opustit jemu vyhrazený prostor, kde má právo být sám se sebou. Rodina volá svého velkého syna, který není dosud připraven postavit se tváří v tvář opravdovému životu. Roztrpčeně se vyhrabal z peřin a sestoupil chladnou chodbou o patro níž, kde na něho čekali rodiče.
Z předsíně zamířil rovnou do koupelny. Opožděnou ranní toaletu vykonával proti svému zvyku dlouho a pečlivě. Chtěl tak alespoň na chvíli ještě oddálit okamžik, kdy na něm ulpí matčin pohled. Ten známý a pronikavý pohled plný mateřské starostlivosti. Navíc ho přepadala tíseň při představě atmosféry, kterou z druhé strany dokáže vyvolat nelibost otcova, tlumená ochranářskou přítomností matky. Nelibost a nespokojenost nad ne dost zodpovědným a rozumně uvažujícím synem. Pomalu si čistil zuby. A příležitosti k tomu tentokrát najde určitě dost, pomyslel si, když se dlouze a nerozhodně zahleděl do zrcadla na jemné rysy svého obličeje. Jen odvahu, synku. Odhodlaně vstoupil do jídelny.
U stolu se již nad talíři s polévkou skláněly dvě postavy. První z nich, podsaditá a robustní s chmurným výrazem ve tváři, jíž brýle s černou obroučkou dodávaly na energičnosti, tvořila majestátní protějšek ustaraně nachýlené postavě matky. S pocitem provinilosti usedl k dosud prázdné porci. Ale čím a proti komu jsem se vlastně provinil? Ta otázka ho zaměstnávala, když v rozpacích a soustředěně sledoval každý svůj pohyb při jídle. Mrtvé ticho přerušované jen cinkáním příborů o talíře přerušil matčin hlas:
Hlasité předčítání