Povídka

Svár ega s láskou

Autor: Jana

Maminko,

v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zatímco v Tobě se v tu chvíli něco navždy změnilo. Poprvé jsi mě sevřela v náručí a vzala v tu chvíli na svá bedra veškerou odpovědnost. Došlo Ti, že nic nebude jako dřív, protože už nejsi jen Ty. Najednou tu byl někdo další. Někdo, kdo Tě potřeboval 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Věděla jsi, že od teď už se budeš pořád bát. Aby mi někdo neublížil, abys mě vychovala, jak nejlíp umíš, abych byla šťastná a zdravá.

Tvoje malá holčička, jíž zůstanu, ať udělám cokoliv.

Provázela jsi mě životem od prvních krůčků, pádů, odřenin. Stačí zavřít oči a vybaví se mi tolik zážitků, kterých jsi byla součástí…

Když jsi mi poprvé koupila zmrzlinu a já s ní okamžitě upadla. A bylo nejen po dobrotě, ale i dobré náladě, protože jsem si odřela koleno do krve. Jenom sis povzdychla, že takových zranění ještě bude.

„Neplač, Žanetko,“ pošeptala jsi mi do ucha. „Neplač, když se nestalo nic horšího.“

Objala jsi mě, a i když rozteklá čokoláda přes sukýnku studila, Tvá láska mě hřála.

Pamatuješ, jak jsem se poprvé rozjela na kole? Tolik jsem se bála… Povzbudila jsi mě a trpělivě mě jistila, dokud se mé nožky odhodlaně neopřely do pedálů. A pak ses smála spolu se mnou, šťastná a pyšná, že se mi to povedlo.

Vzpomínáš, jak jsem plakala, když mi trhali první zub? Držela jsi moji ručku a naoko káravě mě napomínala, že už znovu nesmím zubaře kousnout. Když se nedíval, šibalsky jsi na mě mrkla. A pak jsem za odměnu dostala svoje milované karamelky.

Nezapomenu, jak jsem si tajně půjčila Tvoji noční košili s volánky a cítila se v ní jako víla. A i když jsem několikrát nedůstojně a naprosto „nevílovsky“ zakopla o lem, neměnilo to nic na tom, že jsem si připadala důležitá. Pustila jsi moji oblíbenou „Dádu“ a tančily jsme, dokud nás široká sukně nelapila do svých sítí obě.

Když jsem šla do první třídy, konejšila jsi mě tak dlouho, dokud jsem se nepřestala třást.

„Neboj se, Žanetko, když budeš chtít, zvládneš všechno na světě,“ mrkla jsi na mě svýma hlubokýma očima a já Ti bezmezně věřila. Věděla jsem, že na nic nejsem sama, od té doby mnohokrát.

Ať jsem potřebovala cokoliv, vždycky jsi byla k dispozici. Nikdy jsi mě neodbyla, i když šlo mnohdy o dětské rozmařilosti. Měla jsi pro mě pochopení, trpělivost… Našla sis vteřinu na pocuchání ve vlasech a přivinutí do své měkké, všeobjímající náruče.

Byly dny, kdy Ti nebylo do smíchu, a přece sis našla chvilku, abys mi pochválila obrázek, abys mi poradila, jak na Lindu ze sousední třídy, aby ses podívala, jak Ti rostu před očima.

Dala jsi mi – a stále dáváš – to nejlepší ze sebe. Vím, že ať přijde cokoliv, nikdy se nebudu muset bát za Tebou přijít a povědět Ti o tom. Pořád opakuješ, že není na světě nic, co bychom společně nezvládly. A já tomu věřím. Moc bych Ti teď chtěla říct, že si toho vážím. A že jednou, až budeš potřebovat, Ti všechno to, co pro mě děláš, vrátím.

***

Kéž bych ti, maminko, mohla tahle slova říci do očí.

Kéž bych tak přestala poslouchat své uboze naduté ego, které mi dlouhé čtyři roky našeptávalo, ať důstojně mlčím a čekám na omluvu.

Dětinsky. Zbytečně. Pošetile v kontrastu se všemi předchozími lety.

Proč kvůli jediné negativní reakci či hádce pohotově pálíme všechny mosty vedoucí k tolika hřejivým vzpomínkám a zážitkům?

Proč tahle pozitiva – a nezáleží na tom, že jich bývá převaha – rozdrtí jediná bouře, nicotná mřenka v moři, co v našich očích nesmyslně nabývá velrybích rozměrů?

V momentě, kdy nenávratně ztratíme bytost, jíž milujeme, je nám hrdost a lpění na pravdě naprosto k ničemu.

Vykašleme se na ego.

Vykašleme se na očekávání.

Zavřeme oči a vzpomeňme na všechno krásné, co předcházelo křivdě.

Když necháme promluvit srdce, odpoví záhy…

Konej, ty blázne.

Dost přemýšlení a rozvah.

P ř e k o n ej  s e.

Jinak se snadno může stát, že když ze své pýchy konečně ustoupíš, vstřebá Tvé prozření jen ztichlý dům, do nehož jsi léta „z prinicpu“ nevkročila.

A nejfalešnější z rádců, ego Tvé vševědoucí, choulí se náhle v niterní beznaději.

 

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Jana

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

2 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Člen
7 let před

„Vykašleme se na ego.“ Ano, přesně tak. Žijme každý den jako by byl ten poslední. Neodkládejme co je správné. Nestane se nám pak, že svou šanci nenávratně propásneme.

Četba díla zabere cca 5 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Odpuštění  není o tom ...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
Můj táta byl někdo. Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Venku jsou slyšet hromy a blesky ozařují oblohu. Příroda jde ruku v ruce s tím, co právě teď c...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
0