Maminko,
v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zatímco v Tobě se v tu chvíli něco navždy změnilo. Poprvé jsi mě sevřela v náručí a vzala v tu chvíli na svá bedra veškerou odpovědnost. Došlo Ti, že nic nebude jako dřív, protože už nejsi jen Ty. Najednou tu byl někdo další. Někdo, kdo Tě potřeboval 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Věděla jsi, že od teď už se budeš pořád bát. Aby mi někdo neublížil, abys mě vychovala, jak nejlíp umíš, abych byla šťastná a zdravá.
Tvoje malá holčička, jíž zůstanu, ať udělám cokoliv.
Provázela jsi mě životem od prvních krůčků, pádů, odřenin. Stačí zavřít oči a vybaví se mi tolik zážitků, kterých jsi byla součástí…
Když jsi mi poprvé koupila zmrzlinu a já s ní okamžitě upadla. A bylo nejen po dobrotě, ale i dobré náladě, protože jsem si odřela koleno do krve. Jenom sis povzdychla, že takových zranění ještě bude.
„Neplač, Žanetko,“ pošeptala jsi mi do ucha. „Neplač, když se nestalo nic horšího.“
Objala jsi mě, a i když rozteklá čokoláda přes sukýnku studila, Tvá láska mě hřála.
Pamatuješ, jak jsem se poprvé rozjela na kole? Tolik jsem se bála… Povzbudila jsi mě a trpělivě mě jistila, dokud se mé nožky odhodlaně neopřely do pedálů. A pak ses smála spolu se mnou, šťastná a pyšná, že se mi to povedlo.
Vzpomínáš, jak jsem plakala, když mi trhali první zub? Držela jsi moji ručku a naoko káravě mě napomínala, že už znovu nesmím zubaře kousnout. Když se nedíval, šibalsky jsi na mě mrkla. A pak jsem za odměnu dostala svoje milované karamelky.
Nezapomenu, jak jsem si tajně půjčila Tvoji noční košili s volánky a cítila se v ní jako víla. A i když jsem několikrát nedůstojně a naprosto „nevílovsky“ zakopla o lem, neměnilo to nic na tom, že jsem si připadala důležitá. Pustila jsi moji oblíbenou „Dádu“ a tančily jsme, dokud nás široká sukně nelapila do svých sítí obě.
Když jsem šla do první třídy, konejšila jsi mě tak dlouho, dokud jsem se nepřestala třást.
„Neboj se, Žanetko, když budeš chtít, zvládneš všechno na světě,“ mrkla jsi na mě svýma hlubokýma očima a já Ti bezmezně věřila. Věděla jsem, že na nic nejsem sama, od té doby mnohokrát.
Ať jsem potřebovala cokoliv, vždycky jsi byla k dispozici. Nikdy jsi mě neodbyla, i když šlo mnohdy o dětské rozmařilosti. Měla jsi pro mě pochopení, trpělivost… Našla sis vteřinu na pocuchání ve vlasech a přivinutí do své měkké, všeobjímající náruče.
Byly dny, kdy Ti nebylo do smíchu, a přece sis našla chvilku, abys mi pochválila obrázek, abys mi poradila, jak na Lindu ze sousední třídy, aby ses podívala, jak Ti rostu před očima.
Dala jsi mi – a stále dáváš – to nejlepší ze sebe. Vím, že ať přijde cokoliv, nikdy se nebudu muset bát za Tebou přijít a povědět Ti o tom. Pořád opakuješ, že není na světě nic, co bychom společně nezvládly. A já tomu věřím. Moc bych Ti teď chtěla říct, že si toho vážím. A že jednou, až budeš potřebovat, Ti všechno to, co pro mě děláš, vrátím.
***
Kéž bych ti, maminko, mohla tahle slova říci do očí.
Kéž bych tak přestala poslouchat své uboze naduté ego, které mi dlouhé čtyři roky našeptávalo, ať důstojně mlčím a čekám na omluvu.
Dětinsky. Zbytečně. Pošetile v kontrastu se všemi předchozími lety.
Proč kvůli jediné negativní reakci či hádce pohotově pálíme všechny mosty vedoucí k tolika hřejivým vzpomínkám a zážitkům?
Proč tahle pozitiva – a nezáleží na tom, že jich bývá převaha – rozdrtí jediná bouře, nicotná mřenka v moři, co v našich očích nesmyslně nabývá velrybích rozměrů?
V momentě, kdy nenávratně ztratíme bytost, jíž milujeme, je nám hrdost a lpění na pravdě naprosto k ničemu.
Vykašleme se na ego.
Vykašleme se na očekávání.
Zavřeme oči a vzpomeňme na všechno krásné, co předcházelo křivdě.
Když necháme promluvit srdce, odpoví záhy…
Konej, ty blázne.
Dost přemýšlení a rozvah.
P ř e k o n ej s e.
Jinak se snadno může stát, že když ze své pýchy konečně ustoupíš, vstřebá Tvé prozření jen ztichlý dům, do nehož jsi léta “z prinicpu” nevkročila.
A nejfalešnější z rádců, ego Tvé vševědoucí, choulí se náhle v niterní beznaději.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Téma mateřské lásky a následné lítosti nad promarněným časem kvůli pýše je sice klasické, ale uchopila jsi ho velmi upřímně a úderně. Zlom v polovině textu, kdy se idylické vzpomínky změní v hořkou realitu, funguje jako skvělý a nečekaný kontrast. Pro příště by se dalo experimentovat s méně tradičními vzpomínkami (např. místo odřeného kolena či prvního zubu), aby byl příběh ještě unikátnější, ale nosná myšlenka je zde předána velmi silně.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tohoto textu, protože z něj emoce přímo sálají. V první části čtenář cítí hřejivé bezpečí a nostalgii, které jsou následně naprosto zdemolovány tíživým pocitem viny a ztráty v závěru. Podařilo se ti dokonale vtáhnout čtenáře do děje a vyvolat v něm mrazení v zádech, což je u takto krátkého útvaru obdivuhodný výkon.
Provedení – ★★★★☆
Text je nesmírně čtivý, má přirozené tempo a stylisticky je velmi dobře zvládnutý, slova plynou lehce a emotivně. Objevuje se jen pár drobných překlepů (např. ‘z prinicpu’ místo ‘z principu’ nebo ‘niterní’ místo ‘niterné’), které ale vzhledem k síle obsahu vůbec nenarušují celkový zážitek z četby. Grafické zvýraznění slov v závěru dodává textu na naléhavosti, jen si do budoucna dej pozor, aby takových prvků nebylo příliš a nepůsobily rušivě.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi dojemný a zručně napsaný text, který v sobě ukrývá hlubokou a bolestnou životní pravdu. Tvá schopnost pracovat s kontrastem mezi nevinným dětstvím a dospělou tvrdohlavostí ukazuje, že máš velký cit pro budování příběhu i psychologii postav. Určitě v psaní pokračuj, máš obrovský talent předávat čtenářům silné emoce a nutit je k zamyšlení nad vlastním životem.