Všechno to začalo ve čtvrtek. Těžko říct, jestli to byla náhoda nebo ne, ale stalo se to obyvateli bytu číslo 32, který se jmenoval Čtvrtek. Tenhle chlap byl na sídlišti jakousi celebritou. I já si pamatuju, jak jsem jako dítě obdivoval ty jeho vystoupení. To byl ještě docela mladý. Sotva tady ty paneláky postavili. Ještě ani nezačala tráva růst z toho staveniště, co kolem dokola vzniklo, a on už svolával lidi.
„Slyšte, slyšte!“ volával. „Kouzelnické číslo právě teď a tady! Uvidíte věci, které jste ještě neviděli. Lidé, kterým je budete vyprávět, vám nebudou věřit! Slyšte, slyšte! Všechny děti a mámy, všichni pracující i studující! Pojďte blíž!“
Drali jsme se davem, který jej obkroužil, abychom to viděli. Dokázal vyčarovat celou kolonii králíků. Stačil mu k tomu jen obyčejný plášť. Jindy zase vykouzlil hejno slepic. To pak měl doma každý hostinu, jak se patří. Pak to byli zase holubi. Posedali si na střechy domů, založili hnízda.
A roky ubíhaly. Dozvěděl jsem se, že ten kouzelník pracuje někde ve fabrice. Ostatně jako všichni ostatní. Režim si přivlastnil místní automobilku, postavil paneláky a začal rudým lifrovat auto za autem, náklaďák za náklaďákem. Samozřejmě bylo ve zvyku celou fabriku patřičně rozkrádat. Holky měly kupříkladu vyrobené kočárky ze součástek karosérií, kluci pak imitace zbraní a tříkolky z podvozků. Dá to rozum, protože jsme mimo to, měli všichni úplné hovno.
Tenhle čtvrtek byl zcela běžným den. Vyučil jsem se autoelektrikářem, dostal jsem byt o dva vchody vedle od svých rodičů, a dávno makal ve fabrice jako ostatní. Zrovna jsem se vracel domů. Před vchodem mě, byť nesrazila dodávka stěhováků.
Vyběhli ven jako přepadovka. Za nimi pak zastavilo další auto. Vyskočil z něj úředník s papírem v ruce a hnal se za nimi. Zvědavě jsem šel po schodech a říkal si, co se to sakra zase děje v tom našem domě.
V pátém patře mi to došlo. To, co následuje, jsem viděl více či méně na vlastní oči. Je jenom na vás, jak mi to budete věřit nebo ne. Dal bych svůj vlastní krk na špalek, že tomu tak doopravdy bylo…
Seděl doma v křesle a hladil svého kocoura. Pobrukoval si písničku, kterou slyšel to dopoledne v práci z rádia. Ve skutečnosti mu trochu lezla na nervy, ale té melodie se nemohl ani za mák zbavit. Kdosi na něj zaklepal. Ne. Přímo zabušil. Kocour seskočil z klína a zmizel v ložnici.
Hlasité předčítání
To je hezké