Narodil jsem se do typické rodiny střední třídy. Matka pracovala v továrně a otec byl obchodník s technologiemi. Vídal jsem ho jen večer nebo o víkendech. Pamatuju si na něj vesměs s cigaretou v ruce a se zamyšleným výrazem. Byl to workoholik, což jsem po něm později sdělil. Matka byla usmívající se žena, která měla ráda společnost. Jak roky ubíhaly, pořád více byla zničená z těžké práce, až ji nakonec vzdala. Začala uklízet místní zimní stadion. Měla vždycky velký smysl pro sociální cítění. Dokázala poradit i v těch nejsložitějších období mého života. Měla prostě na lidi čuch. Což jsem po ní také podědil, ale po svém.
Já byl do svých patnácti spíše uzavřeným dítětem. Ve škole jsem měl jednoho nebo dva nejlepší kamarády, zbytek jsem spíše toleroval. Trávil jsem dny civěním z okna nebo ležením na gauči a posloucháním rádia. Bavil jsem se výjevy, které se odehrávaly před mým zrakem. I z docela nudného koutu mého pokojíku, má představivost dokázala vytvořit cosi fascinujícího. Pamatuju si, jak jsem se smál při zjištění, že oko prostě vidí. A jak se celý svět pod mým vědomím mění.
Potřeboval jsem věcem přicházet na kloub. Jak asi můžou fungovat? Když jsem dosáhl desíti let, fascinovalo mě stavění kuličkových drah. Připomínalo mi to strukturu odpalovacích stanic pro rakety.
Nikdy jsme neměli žádné zvíře. Otec by ho doma nestrpěl. Jediné, co dovolil, byly dvě želvy. Přinesl je domů malé sotva jako mince. Civěl jsem na ně přes neustále se zanášející akvárko. Fascinovalo mě, s jakou vervou pojídají celá kolečka salámů. Jen jedinkrát jsem se odvážil jednu z nich pohladit po krunýři. Dopadlo to tak, že se mi zakousla do prstu. Brečel jsem jako smyslů zbavený. Za rok želvy vyrostly do takových rozměrů, že se jich otec musel zbavit, a tak je odvezl kamarádovi, který měl jezírko.
Další na řadě byly rybičky. To už jsem si na počítači programoval první plány imaginárních konstrukcí, studoval technologie, prováděl náčrty různých vesmírných raket. Rybičky mi připomínaly malé meteority, které se vznáší ve vesmíru. Byly to neonky. Hrály modro-červenou barvou. Byly krásné. Musel jsem je však pozorovat z dálky, neboť kdykoliv jsem se přiblížil k akvárku, prostě někam zalezly.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto skvělý a pointa příběhu mě upřímně nadchla. Motiv zvířat, která díky svému instinktu vycítí temnou budoucnost hlavního hrdiny, je velmi originální a dává zpočátku úsměvným historkám mrazivý přesah. Skvěle jsi také propojil dětskou fascinaci kuličkovými dráhami a rybičkami s finálním sestrojením zbraně hromadného ničení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně vystavět kontrast mezi nevinným dětstvím a temným, apokalyptickým závěrem. Zpočátku text působí jako lehce absurdní vzpomínání podivína, ale v závěru se atmosféra v řídícím středisku dá skutečně krájet a čtenáře zamrazí. Emoce hrdiny jsou uvěřitelné, jen by se dalo ještě více zapracovat na hlubším pocitu vnitřní izolace, který musel kvůli celoživotnímu odmítání přírodou zažívat.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má přirozený spád a plynule graduje až k samotnému vyvrcholení. Stylistika je na dobré úrovni, umíš budovat napětí a udržet pozornost, což je pro spisovatele to nejdůležitější. Dej si jen trochu pozor na překlepy a gramatiku (např. ‘sdělil’ místo ‘zdědil’, ‘u babičku’, občasné chyby v čárkách a skloňování), ale nenech se tím odradit, protože tvůj vypravěčský talent tyto drobnosti hravě přebíjí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím tě velmi pochválit za to, jak chytře jsi příběh vystavěl. Máš obrovský cit pro pointu a dokážeš čtenáře vést přesně tam, kam potřebuješ, abys ho na konci nečekaně zasáhl. Pokud po sobě texty ještě jednou pečlivě přečteš a vychytáš drobné pravopisné mušky, budou tvá díla působit naprosto profesionálně. Rozhodně v psaní pokračuj, máš velký potenciál a tvá fantazie funguje na výbornou!