Ve stínu zrady

DramaFantasyLáskaMezilidské vztahyNapětí

⏱️ Doba čtení: cca 11 minut

1.Jak Bojka přivedl Zoltyho zpátky k obrovi…

Stalo se to krátce po tom, co Moran donesl obrovi část pokladu zachráněného z Normanovy utopené lodi. Moran dál často chodil k obrovi i poté, co se jeho dcera Lucinda provdala a odešla žít se svým manželem do paláce staré paní Vln.

Moran si neustále stěžoval na svou znuděnou královnu Lucindu, bavil obra tím, jak vždycky popisoval svou domácí situaci a jak se spolu s Lucindou navzájem štvou!Moran s obrem spolu trávili čas ve vězení sledováním bojů vězňů nebo chodili na lov – kam mě ani Ohyna nikdy nevzali.

Ohyn ve věži nebyl rád a choval se ke mně zle. Věčně byl mrzutý, mlčenlivý a zdálo se, že mě sotva snáší. Věž byla chladná, kamenné stěny pohlcovaly světlo a jediné, co osvětlovalo prostor, byl velký kovaný svícen na stole a louče poblíž dveří. U vstupu stál nízký kovový stojan s mísou, ze které se občas valil kouř, nebo dokonce šlehaly drobné plameny. Když v krbu hořel oheň, bylo tu tepleji, ale většinou vyhasl příliš brzy a v místnosti zavládla mrazivá tma. Musela jsem Ohyna stále přemlouvat, aby oheň zapálil znovu, ale většinou byl neochotný a ignoroval mě.

 Dalo mi dost práce s ním vycházet. Přirovnala jsem ho k Moranově Lucindě – že je stejně znuděný. To ho rozzuřilo natolik, že mě chtěl praštit, takže jsem před ním začala utíkat a smát se. Říkala jsem mu:,,Ty jsi jako Lucinda, která nikdy Morana nechytí, a on jí vždycky uteče!”

A Ohyn mi zase řekl:,,Ty jsi zase stejná jako, nemožný Moran!”

 Byla to velká legrace, dokud nás nevyrušilo troubení od brány.

Brána byla masivní, zdobená temnými ornamenty, a přestože vypadala vznešeně, budila hrůzu. Mlžné výpary z močálů za hradbami se plazily kolem jako duchové a muži, kteří tam stáli s rohy v rukou, vypadali jako kamenné sochy, chladní a nehybní.

Obr byl s Moranem na lovu, takže Ohyn musel vyřídit návštěvníky. Vždycky mě k sobě spoutal, abych se nepokusila utéct, i tentokrát mě táhl s sebou. Když jsme došli k bráně, nestáli tam odchytávači, ale samotný Bojka Rybák s velkým zavázaným pytlem u nohou.

Ohyn se na něj zamračil. „Co tu chceš?”

„Přišel jsem si pro odměnu, kterou obr nabízí za prince Zoltyho!” řekl Bojka klidně.

Ohyn se ušklíbl. „To myslíš vážně? Ale za tebe taky pán určil cenu! Ty si ale troufáš!”

Bojka se jen uchechtl. „Nežvaň a pomoz mi s tím pytlem! Odměna patří mně! A obr mi ji vyplatí i za sebe, když už to musí být. Mě přece nikdo nedostal, přišel jsem dobrovolně – a koukám, že tobě pro vztek!”

Ohyn začal rudnout, ale nakonec Bojku pustil dovnitř a přikázal temnoušům, aby mu pomohli s pytlem. Zolty v něm skuhral a nadával Bojkovi, že mu to NEDARUJE. Bojka trval na tom, aby Zolty zůstal v pytli, dokud nepřijde obr a nevyplatí odměnu,čekali jsme v hlavním sále,až se obr vrátí.

Seděli jsme s Ohynem pod prázdným obřím trůnem. Ohyn se tvářil naštvaně a Bojka se tím očividně bavil. Chtěla jsem s Bojkou mluvit, ale Ohyn mi vždycky chytil pusu a zasyčel: „Ty na něho nemluv!”

Konečně se objevil obr s Moranem. Po uvítání si museli napřed připít a obr skutečně Bojkovi vyplatil odměnu za Zoltyho. Bojka slíbil, že se dobrovolně zúčastní soubojů, pokud mu za vítězství bude patřit další odměna. Obr mě konečně odpoutal od Ohyna, Ohyn šel ke stolu jíst a obr si mě přitáhl k sobě.

„Co říkáš na Rybáka?” zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím.”

Bojka už byl pryč a Zoltyho odvedli do hradního vězení. Ohyn se hrozivě nacpal, měl špinavou, krvavou pusu i tváře. Přišlo mi to k smíchu, ale když jsem se zasmála, obr mě pleskl.

„Co se směješ na Ohyna?!” zabručel.

Ohyn si pak obrovi stěžoval, jak jsem ho ve věži otravovala a že jsem si ho dovolila přirovnat k Lucindě. Myslel si, že za to budu potrestaná. Místo toho se obr s Moranem rozesmáli tak hlasitě, až Ohyn zklamaně zasyčel.

Po Moranově odchodu nás obr vzal do lázně. Spokojeně tam odpočíval, zatímco Ohyn se rozhodl mě drhnout.

„Páchneš rybinou, protože jsi podala Bojkovi ruku!” řekl znechuceně.

Cákali jsme na sebe vodu, pošťuchovali se, až nás musel obr okřiknout. Ohyn si samozřejmě zase stěžoval, že za to můžu já, obr mi pohrozil:

„Jestli mě naštveš, hodím tě do klece k Zoltymu!”

Pak se na mě podíval zamyšleně. „Nechápu Morana. Tvrdí mi, že jsi s Ohynem ráda, když tomu tak vůbec není, co? Nebo má Moran pravdu?”

Neodpověděla jsem. Ohyn místo mě zasyčel: „Raději bych tu hlídal kohokoliv jiného než ji. Kdyby pán dovolil, zbavil bych se jí!”

Obr se zašklebil. „Ty se jí nedotkneš. A dál ji tu budeš hlídat, kdykoliv ti to přikážu, tak jako doposud!”

Ohyn zatnul pěsti. „Jak si pán přeje… Ale aby toho nelitoval!”

Podívala jsem se na Ohyna,stál naštvaně u dveří a pozoroval mě, jak ležím obrovi v náručí. Obr za chvíli zaspal a já jsem nedokázala spustit oči s naštvaného Ohyna,tak jsem vstala a šla za ním ke dveřím, řekla mu potichu:,,Ohy, tak už se na mě nezlob,vždyť to byla přeci jen legrace a když jsi pořád tak naštvaný,nemůžu ani v klidu spát!” zašeptala jsem.

Ohyn do mě strčil. „Ty si tu nezasloužíš být! Nejraději bych tě hodil do hradního vězení!”

Urazila jsem se a vrátila se k obrovi. Bylo mi to líto a rozbrečela jsem se. Ohyn chvíli váhal, pak si přidřepl ke mně.

„Dobře, tak už se nezlobím. V klidu spi, zítra si promluvíme,” zašeptal.

Vím jistě, že se mi to nezdálo – Ohyn mi dal pusu. A to pro mě znamenalo nejvíc!

2.Prozrazené tajemství

Když nás obr nechal příště zase s Ohynem ve věži, hned jsme se objali a nepustili se, dokud pro nás obr nepřišel a neodvedl nás do hlavního sálu. U stolu seděl i znuděný Moran, který si nás změřil zvláštním pohledem a ušklíbl se na mě: „Tak co, ještě tě to s Ohynem o samotě ve věži baví?”

Obr na mě ostře pohlédl. „Odpověz mu!” poručil.

Kývla jsem a rozespale řekla: „Jo, baví.”

Moran se zasmál a otočil se k obrovi. „Vidíš? Není dobře ty dva stále nechávat spolu. Ona toho tvého Ohniváka svádí a ty jim to toleruješ! Pak se divíš, že ho má pořád plnou hlavu.”

Ohyn si před obrem klekl. „Můj pane, tak to není! Byli jsme spolu hodní, nehádali jsme se a jen v klidu odpočívali, než jsi si pro nás přišel!”

Obr nespokojeně zavrčel. „A jak to, že jste se nehádali?” Pleskl Ohyna do ramene a mě šťouchl do boku. „Tak má Moran pravdu? Mluv!”Poručil obr a tvářil se hrozivě.

Zaklonila jsem hlavu a odhodlaně odpověděla: „Ne, nemá pravdu. Jen jsme byli unavení z našich věčných hádek. Chtěli jsme si odpočinout. Nesváděla jsem ho.”

Obr se na mě podezřívavě zadíval, jako by čekal jinou odpověď. Cítila jsem, že mě chce donutit říct něco špatného o Ohynovi, ale já nechtěla. A ještě víc mě zabolelo, že Moran prozradil obrovi něco, co slíbil neříkat! Zradil mě. Měla jsem chuť utéct zpátky do věže, nejlépe i s Ohynem, a nikdy odtamtud nevyjít.

Moran se ušklíbl. „To ti tak uvěřím. Já osobně ti nevěřím ani slovo! A být Ínemakem, tak tě za tvou lež pořádně potrestám!”

Tak jsem řekla Moranovi:,,Ty do toho nemáš co mluvit, Ínemak mi věří a ví,že když mě nechá s Ohynem ve věži,že mu neuteču a budu tam,když pro nás přijde!”

 Moran na to:,,O to tu přeci nejde!Ty za jeho zády svádíš Ohyna a to je přeci moc špatně,zrazuješ svého pána a za to si zasloužíš trest!”

 Obr na mě kývl,řekl:,,Moran má pravdu!Už tě nebudu nechávat ve věži s Ohynem!”

Ohyn už zase seděl u stolu a klidně se nacpával,jakoby ani nevnímal,co tu obr s Moranem řeší. Možná mu bylo jedno, co se mnou bude, hlavně že trest nepostihl jeho. Obr mě popadl a odnesl do hradního vězení. Zamkl mě do prázdné klece a chladně prohlásil: „Popřemýšlej o sobě.”

„Ínemaku!” Zavolala jsem zoufale, ale už byl pryč. Slzy se mi draly do očí. Tohle Moranovi nedaruju! Musím mu něco strašného provést… Ale co? Pak mě to napadlo. Utéct za Silverem! Třeba mi pomůže.

Zatřásla jsem mřížemi, ale byly pevné. Hlídači se zasmáli a polili mě ledovou vodou. Vedle v kleci se ozývalo skuhrání. Otočila jsem se a uviděla Zoltyho.

„Hej! Zolty! Jak to, že ses nechal Bojkou chytit?” zavolala jsem na něj.

Zolty přestal skuhrat a zamračil se. „Podvedl mě! Slíbil, že neprozradí, kde se schovávám, ale pak mi přehodil pytel přes hlavu, svázal mě a odtáhl k obrovi! Přitom jsme si slíbili, že o sobě pomlčíme! A já blbec mu ještě pomáhal s těžkou truhlou…”

Zvědavě jsem naklonila hlavu. „S jakou truhlou? Na co Bojka potřeboval odměnu?”

Zolty si povzdechl. „Pro jednu protivnou ženskou. Stejně hnusně zelenou jako on! Je to hadí žena, u které Bojka bydlí. Já tam bydlel dřív! Našel mě tam, spřátelil se s ní a pak… Pak po nás chtěla poklad. Bojka řekl, že o jednom ví, a já mu pomohl ho získat. Ale když jsme ho donesli, řekla, že poklad je jen jeden, ale my dva! O mě se nestarala! Odešel jsem do skrýše, kde jsme poklad našli, ale tam se nedá žít! Padají tam kusy skla, všude střepy, staré vraky lodí, jedovatí hadi a přízraky prastarých! Bojka je hnusný zrádce a já se mu za to pomstím! Ta ženská ho stejně brzy vyžene! Jestli se odsud dostanu, zabiju ho! A ji taky!”

Zoltyho příběh mě zaujal. „Třeba se odsud dostaneme spolu! A já se pomstím Moranovi!”

Zolty se usmál. „To beru. Moran je mizera. Nesnáším ho!”

„Taky ho nesnáším! Kvůli němu mě obr zavřel do vězení!”

Sotva jsem to dořekla, najednou se mi zatočila hlava a… zmizela jsem domů a probudila se…