Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl svět, kašlal na něj. Pro Teda to byla černo fialová hra. I tráva měla fialovou barvu. Jen lidé to neviděli a mluvili něco o zelené. V jeho světě nic takového neexistovalo.
Už dlouho bydlel sám v malém útulném bytečku. Přátele v podstatě neměl. Jen známé z práce. Jednou ráno se Ted probudil a držel v ruce dopis. Na lístku byl vzkaz. Psala ho neohrabaná ruka, nejspíš mužská. „V pátek ve dvě před biografem.“ Rozhlédl se po pokoji. Vše bylo na svém místě. Jak se sem ten vzkaz dostal? Nevěděl. Nechal pro jistotu vyměnit zámky.
Na schůzku se přesto vydal. Ze zvědavosti minimálně. Zrovna pršelo a všechno bylo tmavší než jindy. Přišel o pět minut dřív. Vždycky všude čekal. Na všechno a na všechny. A vždycky ho to štvalo. Nikdo nedošel. Všiml si, že právě hrají nějaký film. Otočil se a než se nadál, držel v ruce koupený lístek.
Biograf vypadal famózně, přesně podle jeho představ. Sedačky fialové, černá podlaha a černý strop. Jak to, že tady nikdy nebyl? Sedl si do čtvrté řady na čtvrté sedadlo. Kino bylo takřka prázdné. Jen pár lidí bylo roztroušeno po sedačkách. Rozhlédl se kolem. Třeba je majitel dopisu uvnitř. Možná chtěl, aby tady teď seděl a koukal na film. Možná chce řídit jeho život. Nikoho z diváků však Ted neshledal za podezřelého. Začalo mu kručet v břiše. Celý den nic nejedl. Nebylo mu dobře. V sále se zhaslo a film začal. Bez reklamy. V tom se Ted zvedl a jako pomatený vyběhl z kina. Utíkal, seč sám sobě stačil. Mysl však stále byla rychlejší. Vrazil do nějakého starce. Neohlédl se, neomluvil. Běžel dál. Jako omámen běžel rychleji a rychleji, až nakonec přestal vnímat okolí. Zastavil ho prudký náraz. Ted odletěl o několik metrů dál a padl na zem. Když se vzpamatoval a vstal, koukal před sebe. Do čeho to narazil? Nic neviděl, nic před ním nebylo. Žádná lampa, sloup, nic. Znovu se rozběhl. Po pár metrech se ohlédl za sebe. Prázdná ulice se za ním postupně ztrácela. Zavírala se.
Doběhl domů. Vyčerpáním padl na postel. Mžoural očima tak dlouho, až si nemohl nevšimnout, že u postele leží lístek. Napadlo ho, že je to onen starý lístek. Jenže ten svíral celou dobu v ruce. Byl to jiný lístek. Sáhl po něm třesoucí se rukou. Ještě se celý klepal z toho náročného běhu. Četl: „Stařík, do kterého jsi vrazil při svém urputném běhu, upadl a smrtelně se zranil. Příští schůzka ještě dnes v sedm. Tentokrát před divadlem. Přijď včas.“ Zahodil lístek zpátky na zem a usnul.
Probudil se v pět. Nohy ho bolely. Už se netřásl. Na podlaze stále ležel lístek. Má jít znovu na schůzku? Co když zase nikdo nepřijde? Přemýšlí za sebe, nebo je to někdo jiný? Vydal se k divadlu. V sedm před divadlem opět nikdo nebyl. Hrají „Poslední večeři“. Koupil si lístek a vešel. Místo sedadel byl uvnitř velký, prostřený stůl ve tvaru obdélníku. Pochopitelně osvětlen, jinak všude tma. Byla na něm servírována večeře. Okolo židle. Lidé žádní. Nikde nikdo. Ani nevěděl proč, ale sedl si do čela. V tom se otevřely dveře a začali vcházet lidé. Sedali si na přichystané židle. Když byla všechna místa obsazena, dveře od sálu zaklaply, udeřil gong, hra začala. V tu chvíli se Ted zvedl od stolu a jako by věděl co má dělat, vyhoupl se na stůl. Chvíli jen tak stál, a pak, jako v extázi uchopil věci ze stolu a začal je rozhazovat. Pronášel při tom slova v neznámém jazyce. Diváci seděli bez hnutí a mlčky sledovali herecký projev. Ted byl již z poloviny svlečený, když vytáhl z pod stolu připravený bič. Padnul na kolena, zvedl ruku s bičem a udeřil se do zad. Jednou, po druhé, pak znovu a pokračoval tak dlouho, až padnul do bezvědomí.
Chvíli jsem ještě vnímal, že diváci tiše sedí. Zavrzaly židle a oni bez potlesku odešli. Slyšel jsem klapnout dveře. Vše okolo jsem vnímal jako sen. Kromě barev. Ve snu vídám barev víc. Tady bylo všechno fialově černé. Dál už nevím nic. V sále nad stolem se zhaslo a vše upadlo do tmy.
Hlasité předčítání