Povídka

Dopisy pro Teda

Autor: headwicca

Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl svět, kašlal na něj. Pro Teda to byla černo fialová hra. I tráva měla fialovou barvu. Jen lidé to neviděli a mluvili něco o zelené. V jeho světě nic takového neexistovalo.

Už dlouho bydlel sám v malém útulném bytečku. Přátele v podstatě neměl. Jen známé z práce. Jednou ráno se Ted probudil a držel v ruce dopis. Na lístku byl vzkaz. Psala ho neohrabaná ruka, nejspíš mužská. „V pátek ve dvě před biografem.“ Rozhlédl se po pokoji. Vše bylo na svém místě. Jak se sem ten vzkaz dostal? Nevěděl. Nechal pro jistotu vyměnit zámky.

Na schůzku se přesto vydal. Ze zvědavosti minimálně. Zrovna pršelo a všechno bylo tmavší než jindy. Přišel o pět minut dřív. Vždycky všude čekal. Na všechno a na všechny. A vždycky ho to štvalo. Nikdo nedošel. Všiml si, že právě hrají nějaký film. Otočil se a než se nadál, držel v ruce koupený lístek.

Biograf  vypadal famózně, přesně podle jeho představ. Sedačky fialové, černá podlaha a černý strop. Jak to, že tady nikdy nebyl? Sedl si do čtvrté řady na čtvrté sedadlo. Kino bylo takřka prázdné. Jen pár lidí bylo roztroušeno po sedačkách. Rozhlédl se kolem. Třeba je majitel dopisu uvnitř. Možná chtěl, aby tady teď seděl a koukal na film. Možná chce řídit jeho život. Nikoho z diváků však Ted neshledal za podezřelého. Začalo mu kručet v břiše. Celý den nic nejedl. Nebylo mu dobře.  V sále se zhaslo a film začal. Bez reklamy. V tom se Ted zvedl a jako pomatený vyběhl z kina. Utíkal, seč sám sobě stačil. Mysl však stále byla rychlejší. Vrazil do nějakého starce. Neohlédl se, neomluvil. Běžel dál. Jako omámen běžel rychleji a rychleji, až nakonec přestal vnímat okolí. Zastavil ho prudký náraz. Ted odletěl o několik metrů dál a padl na zem. Když se vzpamatoval a vstal, koukal před sebe. Do čeho to narazil? Nic neviděl, nic před ním nebylo. Žádná lampa, sloup, nic. Znovu se rozběhl. Po pár metrech se ohlédl za sebe. Prázdná ulice se za ním postupně ztrácela. Zavírala se.

Doběhl domů. Vyčerpáním padl na postel. Mžoural očima tak dlouho, až si nemohl nevšimnout, že u postele leží lístek. Napadlo ho, že je to onen starý lístek. Jenže ten svíral celou dobu v ruce. Byl to jiný lístek. Sáhl po něm třesoucí se rukou. Ještě se celý klepal z toho náročného běhu. Četl: „Stařík, do kterého jsi vrazil při svém urputném běhu, upadl a smrtelně se zranil. Příští schůzka ještě dnes v sedm. Tentokrát před divadlem. Přijď včas.“ Zahodil lístek zpátky na zem a usnul.

Probudil se v pět. Nohy ho bolely. Už se netřásl. Na podlaze stále ležel lístek. Má jít znovu na schůzku? Co když zase nikdo nepřijde? Přemýšlí za sebe, nebo je to někdo jiný? Vydal se k divadlu. V sedm před divadlem opět nikdo nebyl. Hrají „Poslední večeři“. Koupil si lístek a vešel. Místo sedadel byl uvnitř velký, prostřený stůl ve tvaru obdélníku. Pochopitelně osvětlen, jinak všude tma. Byla na něm servírována večeře. Okolo židle. Lidé žádní. Nikde nikdo. Ani nevěděl proč, ale sedl si do čela. V tom se otevřely dveře a začali vcházet lidé. Sedali si na přichystané židle. Když byla všechna místa obsazena, dveře od sálu zaklaply, udeřil gong, hra začala. V tu chvíli se Ted zvedl od stolu a jako by věděl co má dělat, vyhoupl se na stůl. Chvíli jen tak stál, a pak, jako v extázi uchopil věci ze stolu a začal je rozhazovat. Pronášel při tom slova v neznámém jazyce. Diváci seděli bez hnutí a mlčky sledovali herecký projev. Ted byl již z poloviny svlečený, když vytáhl z pod stolu připravený bič. Padnul na kolena, zvedl ruku s bičem a udeřil se do zad. Jednou, po druhé, pak znovu a pokračoval tak dlouho, až padnul do bezvědomí.

Chvíli jsem ještě vnímal, že diváci tiše sedí. Zavrzaly židle a oni bez potlesku odešli. Slyšel jsem klapnout dveře. Vše okolo jsem vnímal jako sen. Kromě barev. Ve snu vídám barev víc. Tady bylo všechno fialově černé. Dál už nevím nic. V sále nad stolem se zhaslo a vše upadlo do tmy.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

headwicca

Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl svět, kašlal na něj. Pro Teda to byla černo fialová hra. I tráva měla fialovou barvu. Jen lidé to neviděli a mluvili něco o zelené.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 5 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Venku jsou slyšet hromy a blesky ozařují oblohu. Příroda jde ruku v ruce s tím, co právě teď c...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Přesn(á)idavka Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! He...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Kde to kruci jsem? Na nic si nepamatuji. Všude je tma. Ruce mám napřažené před sebou a zoufale se s...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek "Alláhovy děti", za chybky se omlou...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
0