Sluneční hodiny v nebi se vlečou.
Jak vrabec v hrsti ti mimoděk uletěl.
Neptej se kam, vždyť nebe je daleko.
Skráplo pár dešťů,
které slunce skrylo do svých lián
a hodiny přestaly jít úplně.
Co děje se s nebem? Co se děje se mnou?
Kam odešel čas, kam odešlo slunce…
A nebe? Je daleko.
Lehce tak lehce se vznáší tvůj vrabec.
Však k zemi on pluje po mracích na nebi.
Až mraky ustoupí a není se čeho chytit.
Dopadne hluboko pod povrch bytí.
Není již nikoho.
Není tu slunce, není tu vrabec
a hodiny nejsou, kde bývaly.
Zbývá tu nebe bez mraků plné temnoty,
která vtírá se pod kůži.
Když budeš chvíli tiše, možná uslyšíš,
jak se rozpíná po nebi.
Zalézá do morku kostí, které ze mě zbyly.
Snad zbylo víc z tebe, ze mě nic.
Kosti tma pohltila, prázdnota se naplnila
a vrabec je bůhví kde.
Tam nechce spočinout mé srdce, ani mozek.
Brání se zuby nehty.
Co není, nemůže zemřít.
Jediná temnota se tu pořád drží.
Běž neznámá, běž bez útrap.
Ať nezdržuješ tu krásu, co začíná prosvítat.
Ona naděje? Že by nezemřela…
Bohudík, ta jediná nevinná zůstala
a počalo v ní cosi klíčit.
Cosi krásného, dojemného.
Fascinujícího, co započalo novou éru.
Bez temnoty.
Věřte mi to nebo ne, bez temnoty.
Hlasité předčítání