Zemřela jsem.
A strašně mě to zasáhlo.
Nevím jak. Proč se to stalo.
Všechno se zdálo být v pořádku.
Ten den. Byl už večer,
když jsem se promenádovala po Central Parku.
Potkala pár zajímavých lidí.
Potřásla si s nimi rukou.
A pak jsem zahla a
pokračovala dál v chůzi parkem.
“Byl to nádherný den, jako stvořený pro umírání.”
Měla jsem ještě něco udělat.
Chtěla jsem se někde zastavit.
Místo toho jsem ale zemřela.
Asi to tak mělo být.
“Umírej tiše,” zaslechla jsem.
Tak jo. Není problém.
Vše ostatní můžu udělat později.
A jak jsem šla tím Central Parkem a
pobrukovala si “Ponurou neděli,”
se to stalo.
Šlápla jsem do prázdna a
náhle letím a letím a
všude kolem tma.
Než jsem se vzpamatovala,
co se vlastně stalo,
byla jsem mrtvá.
A tak skončil život, můj život.
Pak je čas bilancování.
Komu co přenechám?
Bráchovi hudbu.
Příteli filmy.
Skorošvagrové knihy.
Rodičům stěnu.
Kámoškám kosmetiku a hadry.
Joo mám to promyšlený. 🙂
Hezkou dobrou.
Hlasité předčítání