Jdu záhonem růží přímo do oblak,
z křídel Pegasů letí kol bílý prach,
ze Země dobře slyším, že houká vlak,
jen mým nejbližším bije srdce na poplach.
Už míjím vesmírnou družici ve výškách,
dochází mi kyslík, už sám nedýchám,
hlava Měsíce na mě mluví ve větách,
chlad černé tmy teď na sebe oblékám.
Pavučinou hvězdnou jsem polapený,
končetiny se mi již dávno nehýbaj,
nad lidským trápením jsem již povznesený,
mé smysly se bez saturace ohýbaj.
Však rozmýšlim si vážení, nechci být sám,
a k blízkým se zpět tunelem dostávám.
Hlasité předčítání
