On:
Vyprchala jaksi naše láska všechna
Vymizela mezi námi slova pěkná
Vytratil se hlavně všechen styk fyzický
Což má na mě dopad více než kritický
Stali se z nás jen dva staří kamarádi
Kteří neví zda se měli vůbec rádi
Ona:
Já tě mám dál ráda stejně jako dříve
A nesnáším příliš tvoje výtky tklivé
Moje láska k tobě je dále neměnná
I když tvými slovy je dosti zraněná
Fyzický však kontakt po chuti mi není
A ještě míň chtěla bych ho z donucení
On:
O mé blaho vnitřní nestaráš se příliš
Ve tvé vratké lásce nenacházím pilíř
Tvoje vzletná slova jsou prázdná obsahu
A nelze je zjevně brát příliš v úvahu
Neboť v praxi nemám užitek z nich žádný
Nýbrž cítím jen tvůj odstup velmi chladný
Ona:
Já mám přece milý dál o tebe péči
A nejsou to jenom samé plané řeči
Já se přece starám o blaho rodiny
O domácnost starost trvá mi hodiny
Ty jsi do té péče také zahrnutý
Čímž by měly být mé chyby prominuty
On:
Proč jen zas a znovu vyčítáš mi něco
Proč tě na mě často irituje kde co
Proč mi musíš věčně zadávat úkoly
Proč se mi zdá že jsem vrátil se do školy
Proč mě musíš v něčem pořád omezovat
Proč mě musíš vždycky tolik kritizovat?
Ona:
Proč bych ti můj milý nesměla nic říci
Proč jen výraz hněvu vidím na tvé líci
Ve vztahu se nedá být zcela svobodný
Ten kdo si to myslí je vztahu nehodný
Musíme mít přece jisté interakce
Bez nich náš vztah bude trvat jenom krátce
On:
Já po tobě moje milá už nic nechci
Jen aby se každý staral o své věci
Budu rád jen když mi víc klidu dopřeješ
A ke stejné vizi jako já dospěješ
Toho že jen respekt je cit užitečný
A k soužití lidí zcela dostatečný
Ona:
Respekt ten je nutný má však malou váhu
Dostatečný není k udržení vztahu
Je třeba mít také afektu minimum
Bez něj každá láska směřuje k úhynu
Je třeba mít také trochu náklonnosti
Ta je přece v každém vztahu povinností
On:
Ty chceš moje milá více pozornosti
Což je často zdrojem tvojí útočnosti
A přesto se stává že když ti dárek dám
Neboť na tvé štěstí přece jen stále dbám
Ty s výrazem trpkým chvíli odmlčíš se
A pak hořkým žalem v mžiku rozbrečíš se
Ona:
Ty můj milý znáš mě jenom velmi chabě
Z čehož často mívám na depresi náběh
O tom co chci nemáš nejmenší ponětí
A to co ti říkám vypouštíš z paměti
Něčeho si všimnout je též nad tvé síly
Z čehož moje ženské srdce žalem šílí
On:
Ty na mě má milá nemáš žádný ohled
Když chceš abych snášel potupení tohle
Onu práci hroznou jež smysl postrádá
Kvůli níž se všechno pode mnou propadá
Ty chceš přesto zůstat v tomto regionu
Který bude zřejmě místem mého skonu
Ona:
Já region tento mám skutečně ráda
Odejít by pro mě byla velká zrada
Ta představa na mě působí tragicky
A trápím se také kvůli ní nadlidsky
Kromě toho cítím že tvé utrpení
Je jen skrytá zloba která vztekle pění
On:
Já tě moje milá svojí prací živím
A v domácích pracích také nelenivím
Ty naproti tomu pracovní nemáš cíl
A tématu tomu bráníš se ze všech sil
Nejsem si jist zda-li přes mé naléhání
Pracovní kdy ještě najdeš odhodlání
Ona:
To co nejvíc tlumí můj pracovní zápal
Chtěla bych můj milý abys lépe chápal
Vždyť já ani nevím kde bydlet budeme
Jaké v onom místě podmínky najdeme
Proto je tak těžké mít plán jakýkoli
A nemožné určit mou pracovní roli
Oba:
Nejsme schopni chápat svoje argumenty
Přestat v sobě vidět tvrdé oponenty
Stali jsme se hluší tomu co říkáme
Dar společné řeči dávno už nemáme
Nemáme už snahu o to pochopit se
Bavíme se spolu jenom velmi plytce
I když si už vlastně nemáme co říci
Naše řeč tím není méně zraňující
Zraňovat se vskutku umíme mistrně
A dělat to často těší nás patrně
Stali se z nás hluší krutí mučitelé
Hrající si na to kdo to snese déle
Hlasité předčítání