Zvíře s kráskou jednoho
Večera si k ohni sedli
Aby spolu hovor vedli
Času měli nemnoho
Do půlnoci zbýval jen
Zvířeti čas na záchranu
Pak mu měli zvonit hranu
A bezesný chystat sen
Do půlnoci mělo si
Zvíře najít pravou lásku
Pokud jednou svoji masku
Nářků strhnout chtělo si
„Krásko moje rozmilá
Ty mě zřejmě nemáš ráda
Pálí mě ta tvoje zrada
Srdce mé z ní zkomírá
Pokud maska umělá
Nadále mě hyzdí děsně
Je to tím má milá žes mě
Nikdy ráda neměla“
Takhle zvíře mluvilo
Tónem hodně posmutnělým
A pak hlasem rozechvělým
Z hloubi nitra zavylo
„To jsou samé hlouposti
Opravdová je má láska“
Odpověděla mu kráska
Dotčeně však bez zlosti
„Já tě přece uctívám
A miluji celým srdcem
Proto z toho jak jsi zdrcen
Velké hoře zažívám
Pro mě jsi svou podobu
Prince získal dávno zpátky
Opět nosíš úsměv sladký
Na rtech jako ozdobu“
„To je zcela nemožné“
Utnulo ji zvíře rázně
„Tvoje slova znějí prázdně
Tvé věty jsou mátožné
Já přece dál v zrcadlech
Zvířecí svou masku vidím
Onu tvář již nenávidím
Jež mě drtí v základech
Všichni přece vidí to
Že mám dále výraz stvůry
Že dál budím noční můry
Byť mně tolik křivdí to
Můj zrak přece nelže mi
Nemůže mě takhle šálit
Vlastní krásu mou mi halit
Bránit mi být blažený“
Krásce oči svítila
Žalem když to vyslechla si
Že pro zvíře není spásy
Totiž přitom cítila
Objala ho přátelsky
A pak řekla hlasem něžným
S půvabem tak málo běžným
Jako souvzuk andělský
„Miláčku můj mýlíš se
Jen ty sám svou masku vidíš
Jen ty sám se za ni stydíš
A trápíš tím příliš se
Druzí lidé nevidí
Zvířecí ty tvoje znaky
Z druhých nikdo svými zraky
Jako ty se nešidí
Tvá údajná ošklivost
Není nijak objektivní
Naopak je destruktivní
Pro tebe tvá tesklivost
Proto krásný milý můj
Chceš-li dojít vlastní spásy
Raději se do své krásy
Stejně jak já zamiluj“
Zvíře chvíli mlčelo
Tvářilo se unaveně
A potom si otráveně
Zaťukalo na čelo
„To je holý nesmysl“
Řeklo potom velmi krátce
„I když se mnou mluvíš sladce
A máš dobrý úmysl
Já jsem tvorem obludným
To je prostě jasně vidět
A můj vzhled v té svojí bídě
Bude mi teď osudným“
Po těch slovech tíživých
Nastalo pak velké ticho
Jež rušil jen hodin tikot
Dlouhých vteřin plíživých
Bylo cítit napětí
Jež sílilo každou chvílí
Neboť smrti přízrak bílý
Měl se zjevit vzápětí
A vskutku když s půlnocí
Odbíjení přišlo zvonů
Od smrtících jejích tónů
Nebylo už pomoci
Zvíře to však nebylo
Jež mělo té noci padnout
Jež neláskou svojí chladnou
Samo sebe zabilo
Kráska spíše nevinná
Byla tou jež měla zemřít
Tou již měla pevně sevřít
Smrti propast hlubinná
Žalem zemřít musela
Neboť lásku postrádala
Ke smrti jí důvod dala
Zvířete zášť kyselá
Když to zvíře zjistilo
Křísit jí už bylo marné
Proto lkaní sebe kárné
Jeho duši chytilo
„Ó já bídný ubožák
Nestrhl jsem svoji masku
Umořil jsem svoji krásku
Lásky byl jsem špatný žák
Ó já hlupák neschopný
Měl jsem krásce více věřit
Podle ní svou krásu měřit
Měl jsem být víc ochotný
Jenom já jsem vinen tím
Že lásky stál opodál jsem
Že krásčiným pohrdál jsem
Láskyplným objetím
Jenom já teď navždycky
Budu za svou chybu pykat
Na samotu zlou si zvykat
Trápit se jí nelidsky“
To je konec příběhu
O tom jak nás vlastní vady
Škodlivým svým vlivem rády
Připravují o něhu
Kdo je příliš zaslepen
Svojí vlastní ošklivostí
Už se od ní neoprostí
Má jí mozek popleten
Ať se jedná o vady
Skutečné či iluzorní
Lidé jsou vždy stejně vzdorní
Vidět svoje půvaby
Nejsou schopni uvěřit
Že se druhým mohou líbit
Že i do nich lásky sliby
Mohou jednou udeřit
Ta neláska chorobná
Kterou k sobě samým cítí
Chytí je vždy do svých sítí
Je jim vždycky osudná
Nejenže jim skrze ni
Stinné chmury v srdci bují
Zároveň tím způsobují
Druhým štěstí zprznění!
Hlasité předčítání