Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pravé. To už přece nejsem já. Chce to něco naprosto jiného. Musí vybrat ty pravé kousky, které přesně vystihnou, kým dnes jsem. Ne. Ne. Tohle taky ne. Tamto už vůbec. Jak jsem jen mohl tohle vůbec nosit? Snad mi to sem někdo podstrčil. Není to dokonce dámský oděv? No to se podívejme. Tady jsi! Ano. To je přesně ono. Tohle jsem dnes já. A mám tě!
Muž středních let si brumlá pod vousy, zatímco se přebírá přeplněným šatníkem. Vybírá, vyhazuje, přehrabuje se a není spokojen. Rozmrzelost roste. Přece dnes do zaměstnání neodejde nahý. Bylo by to řešení. Ale kdepak. Chvíli to zabere, ale jeho úsilí je nakonec odměněno úspěchem. Volí to nejvhodnější ošacení pro dnešní den, pak mu hlavou bleskne, že něco podobného na sobě nedávno měl, a už je oblečen, hotov a připraven vyrazit vstříc novému dni. Ještě upravit drobnosti, pak poslední, dnes už asi stý pohled do zrcadla, a dveře za ním s neslyšnou lehkostí zapadnou.
Tak copak že to vybral dnes? Vypadá to, že tento týden budeme intelektuálně seriózní. Ano, ležérní sako, bílá košile, značkové džíny a conversky. Na tváři pečlivě upravené strniště a brýle s velmi silnými obroučkami. Nic nechybí. Vše je, jak má být. Uniforma sedne do posledního detailu. Přesně, jak si to její majitel představuje. V hromadné dopravě s hloubavým výrazem pročítá objemnou knihou, čas od času se zahledí zamyšleným pohledem kamsi do meziprostoru, aby si pak na právě nalistovanou stránku cosi poznamenal či ohnul její roh, když jej zde něco v písmenech uloženého zaujalo.
Věda, politika, společenské vědy, klasická hudba. Je toho tolik, v čem je třeba se orientovat a na co je třeba mít názor. A já ho mám. Není snadné to vše sledovat, vyznat se a vzdělávat. Nic jiného se však nedá dělat. Jinak přece není možné žít. Ztracen v čase a prostoru jen jako přežívající zvíře? Kdepak. Já nejsem jako ti ostatní. Já jsem výjimečný! Protože to jsem já. Jak mohou ostatní žít tak nízce a uboze? Bez kořenů, bez ukotvení a orientace. Není takový život promarněný? Já ten svůj využiji do poslední vteřiny, protože to je pravý důvod, proč jsme tu. A já na ten důvod přišel. Sám. Vlastním umem a především svou pílí. Docela sám.
Tak nějak vede po celý den svou samomluvu. Svou sebeobhajobu. Dnes je prostě takový. Co najdete na povrchu, skrývá se i pod ním. Každým slovem, gestem i skutkem se utvrzuje v přesvědčení, že se oblékl správně, že koná správně, že správně jí, poslouchá kvalitní hudbu a čte kvalitní, povětšinou odbornou společenskovědní, někdy i filosofickou literaturu. Komentuje kdeco, tříbí si názory a postoje, jedná jako zodpovědný občan svobodného demokratického státu.
Večer svlékne uniformu a vysílen uléhá k zaslouženému odpočinku. Ještě rychle přehlédnout poslední zprávy a pak už je sám se svými myšlenkami. Hodnotí svůj den, své chování, přemýšlí o každé drobnůstce, která se jeho života dotkla. Vše je, jak má být. Jeho život má smysl a řád. Našel si svou roli a místo ve vesmíru a nyní žije každý den, jak se podle toho sluší a patří. Se spokojeným výrazem ve tváři zvolna usíná. Jeho poslední myšlenky věnuje zítřku, který se neúprosně blíží. Vteřinu za vteřinou.
Hlavně nic nepokazit. Hlavně nesejít z cesty. Ani krůček stranou. Jedno zaváhání a přijde pohroma. Život se ti rozpadne jak domeček z karet. Ten domeček je třeba držet. Slepit či podepřít, děj se co děj! Jinak je po všem. Tak už jen vytrvat. Snad to vyjde. Snad to zvládnu. Je to ale vůbec v lidských silách? V mých silách? Vždyť je to celé nesmysl. Jak moc mi chybí lidé. Takhle se od nich odvracet je cesta do záhuby. Potřebuji je. Tak jako ostatní. Být s nimi za dobře. Nebýt ztracen. Sám. Jediný a opuštěný mezi všemi. Tak se má žít. Jedině tak. Ať to stojí, co chce.
■ ■ ■
Hlasité předčítání
