Na sídlišti U tří popelnic se každý den kolem třetí hodiny odpolední koná neoficiální zasedání Nejvyššího Tribunálu. Svolává se samovolně, bez pozvánek, bez programu, zato s neomylnou přesností. Předsedkyně je paní Růžena, která má nejen bonbóny, ale i archivní znalosti o všech obyvatelích paneláku č. 12. Místopředsedkyně je paní Milada, která sice špatně slyší, ale o to hlasitěji mluví. A pak je tu paní Božena, která nikdy nic neřekne naplno, ale zato umí zvednout obočí tak vysoko, že ani ptáci nejsou v bezpečí..
„Viděla jsi tu Marcelu z druhýho? Zase šla s tím psem, co vypadá jak mop. A v legínách! Ve věku, kdy by měla nosit už jen turban,“ zahájila Růžena.
„A ten její chlap, co si říká podnikatel? Včera jsem ho viděla, jak nese z Lidlu dvě basy piva. Podnikatel… možná s pivem,“ dodala Milada a dramaticky usrkla z termosky s meltou.
Božena mlčela, ale její obočí se zvedlo do výšky, která by mohla ohrozit nízko letící drony.
Na lavičce se řeší vše: od rozvodů po rozvody elektřiny. Každý nový obyvatel projde neoficiální kontrolou — paní Růžena má totiž dalekohled, který původně sloužil k pozorování ptactva, ale teď slouží k pozorování podezřelých balkonových aktivit.
„A ten mladík z šestky, co si nosí domů sushi? To nebude Čech. Čech jí řízek, ne syrovou rybu,“ pronesla Milada s takovou jistotou, že by jí i ministerstvo kultury mohlo udělit grant na ochranu tradic.
Zasedání končí až s příchodem večerní rosy nebo když někdo přinese čerstvé drby. Pak se vše restartuje. Lavička je svědkem lidských osudů, soudcem morálky a zároveň tribunálem, kde se neodpouští ani špatně vyvěšené prádlo.
Mivo 26.8.2025
Hlasité předčítání