Ticho mezi námi

Láska Mezilidské vztahy Tragédie Ze života

Četba díla zabere cca 2 min.

Eliška seděla na lavičce před nemocnicí, zabalená do šedého kabátu, který jí byl vždycky trochu velký.
Prsty jí mrzly, ale nevadilo jí to. Po týdnech strávených v bílé místnosti, kde se čas rozplýval jako pára, jí chlad připadal jako důkaz, že je zpátky ve světě.
David jí nenapsal. Nepřišel. Jen ta zpráva:
„Až se dáš dohromady, ozvi se.“
Zněla jako výmluva. Jako kdyby její bolest byla jen přestávka v jejich příběhu.
Ale Eliška už věděla, že žádný příběh nebude.
Poznali se na večeři, kde se smáli cizím vtipům a pili víno, které chutnalo jako kompromis. David seděl naproti ní, vedle Lucie, a Eliška vedle Petra, který jí ten večer ani jednou nepohlédl do očí. David ano. A pak znovu. A znovu.
Začali si psát. Nevinně. Pak se scházeli. Nevinně. A pak už ne.
„Miluju tě,“ řekl jí jednou, když se dívali na světla města z hotelového pokoje.
„Tak proč tu nejsi?“ zeptala se později, když ležela v nemocnici, s prázdnýma žilama a plnou hlavou bolestí.
Odpověděl jí až po několika dnech. Slova, která bolela víc než ticho:
„Až se dáš dohromady, ozvi se.“
Čekala. Doufala. Nakonec ho zablokovala. Všude. Ne ze zloby. Z bolesti.
Dnes seděla na lavičce, poprvé bez myšlenky na něj. V kapse měla dopis, který mu nikdy nepošle.
Davide,
Děkuju, že jsi mi ukázal, co nechci.
Děkuju, že jsi mi pomohl spadnout tak hluboko, až jsem musela najít cestu ven.
Nechci tě nenávidět.
Nechci tě milovat.
Nechci tě vůbec.
Zvedla se. Kabát jí sklouzl z ramen, ale nezastavila se.
Šla na místo, kde se poprvé potkali. Tentokrát sama. Tentokrát klidná.