Ach Bože, strašák! Viktor Deml zabočil z cesty do zežloutlé trávy upoután truchlivým výjevem rozpřáhnutého otrhance, na jehož hadrové hlavě se třásl plesnivý klobouk. Tichá slova zanikla v sychravém větru ženoucím šedivé mraky nad odumírajícím údolím uhelné pánve a tmavým pásem Krušných hor. Nepohnula ani hrozivým postojem černého havrana s drápy zarytými do dřevěného pahýlu, jenž vyčníval z cárů ztrouchnivělého kabátu. Pouze ohyzdné zakrákání zachvělo prokřehlými zbytky plodů ulpívajícími z posledních sil na bezlistých větvích staré hrušně, jejíž silný kmen se nořil do hnilobou oslizlé meze na okraji zdupaného políčka.
Ach Bože, strašák, opakoval si Viktor v duchu. Obrazem veškeré ubohosti mu byl najednou ten panák ze dřeva a hadrů s černým ptákem na třískovité a častými dešti zbytnělé ruce, která napřáhnuta nad vyčerpanou zemí snažila se bránit její jalovou prázdnotu. Jak zbytečně tady trčí! Na strašáky by se nemělo zapomínat. Prudce se otočil. Plácání křídel doprovodilo vzdalující se pronikavý křik. Vykročil blátivou cestou mezi keři. Ještě jednou se ohlédl za osamělou siluetou a zamířil kolem tiché hvězdárny dolů k městu zahalenému do šedivé mlhy zhuštěné přibývajícím šerem.
Zelené kužele pouličních lamp rozptylovaly již uzrálou tmu, když dorazil na hlavní třídu nedaleko městského divadla. Liduprázdné chodníky odrážely zvuk jeho kroků tepajících do oprýskaných domovních zdí. Roztřásl se chladem. Veškerý život se ukryl za matně blyskotavými obdélníky oken, uzavřel se do oplechovaných rakví aut a unikal s tichnoucím hukotem motorů kamsi mimo dějství přítomného světa, toho světa, v němž existenci živoucí lidské krve prozrazovaly pouze vzdálené stíny postav směřující do vyhřátých domovů. A znovu se viděl stát na vysoké věži a pod ním tisíce světel, od kterých ho dělí nepřekonatelný prostor plynoucího času. Snažil se nemyslet na to, kam jde. Věděl, že úvahy o smyslu jeho směřování by jej obrátily proti jakémukoliv cíli a nenašel by žádný důvod pro podobný rozmar.
Přešel ulici a zamířil na náměstí. Kolikrát se už takhle potuloval městem úplně bez cíle, aby nakonec zjistil, že se nachází na tomtéž místě, před stejnými dveřmi, za stále se opakující řadou symbolů jednoho a téhož jeviště, na jakém skončil posledně (kde jinde taky mohl skončit?), a posledně se stejnou nepochopitelnou zákonitostí jako předposledně (jako by to nikdy nemohlo být napoprvé. Ledaže by byl ochoten se podřídit násilí, které postrádá jakoukoliv známku racionality.) Přesto se nikdy neubrání pocitu krajní rozmrzelosti, jako by tohle nemohl vědět už dávno a ušetřit si spoustu zbytečných kroků, únavy a zklamání. Jenomže, dokázal by se člověk vůbec někdy někam pohnout bez iluze, že dneska to bude něco docela jiného, než včera? Takovou otázku si položil, zatímco se rozhlížel před vchodem do hotelu Slávie.
Hlasité předčítání