Středa
Večer na procházce s tebou. Tvé mladé a svůdně urostlé tělo rozehrálo urputné návaly brnění v mých slabinách. Je to bolestné. Marně se snažím utlumit amplitudy vzrušení sordinami tvých narážek na duchovní souznění. Poslouchám citace tvého srdce svíraje v ruce pevnou a poddajnou masu tvého prsu.
Vykládáš cosi o sexuální energii transformované do tvůrčí extáze vyšší smyslnosti, obrazu Boha v instanci krásy tvaru a barev. Dokázal bych si to představit – potom, víš jistě, co tím myslím. Tváříš se tak nechápavě a nedotčeně s pohlavím málem ponořeným do uplývajících vod Vltavy. Příliš mrazivých na můj přirozený cit.
Zkoušíš mě jako malého kluka, zda dokáži překonat nízké pudy a zahledět se k obloze plné hvězd. Dokázal bych se z nich radovat – jen kdyby už bylo po tom! (Vím, že tvé nitro je mnohem mělčí, než by se mohlo zdát, rozevřené k ejakulaci všeho, co přinese rozkoš tvé dostřednosti, jejímž středem jsi ty sama – proto dokážeš čekat a jistit tak nedotčenost svého já. Všechno je jeden veliký klam!)
Čtvrtek
Včera jsi mě opět nechala odejít samotného. Mé pozvání ke mně domů vyvolalo zdání dotčeného odporu po dlouhém a lačném polibku. Problém je na tvé straně, já chci jen to, k čemu jsem byl utvořen, nic víc. Ty nejsi připravena, protože mluvíš o pochopení a hloubce citu, jenž si na mně chceš vydobýt. Že by všichni tví náhodní milenci vyšli z panoptika chladné neřesti, která tě vždy pohltila jako trychtýř zrno zralé k rozemletí? Snad to byla i tvoje zásluha, žel moje touha je stejná a nehodlám se pro ni kát.
Přislíbila jsi mi sobotu jako den mého připuštění, pokud se stvrdí tvoje vnitřní volba, se kterou se musíš ještě poradit. Jak už se dlouho známe, měsíc? Dva? Kašlu na tebe! Kašlu na tvé představy o nepomíjivém svazku, o dětech, o rodině, o zajímavém životě.
Přesto se neubráním lítosti. Čím jsem si zasloužil tak hluboce prozíravou lásku? Až budu impotentní stařec, potom zaprodán svou duši každé krasavici s tváří anděla, abych se jí mohl vysmívat. Do té doby budu každý den stříkat svoje semeno do unylé tváře Boha. Kašlu na tebe! Nenarodil jsem se mužem proto, abych v sobě zabíjel mužství. Snad bys je mohla vnímat jako dar přírody, ke kterému dokážeš být otevřená. Jako dar! Nic víc.
Pátek
Odvolal jsem naší zítřejší schůzku. Sakra, deset takových jako ty by rozevřelo klín, kdybych za to zaplatil tím, co má nejmenší cenu. Tebe jsem miloval, nesnesu další ponižování. Dneska jsem si to udělal sám čtyřikrát za sebou a nebylo to o moc horší než s mojí bývalou ženou. Ta po letech nedokázala vystát v posteli pořád stejného chlapa. Snad bych dokázal rozchodit její nevěru, nebýt toho, že jsem zůstal poslední na tapetě. Jakým to řízením ducha a prozřetelnosti jsem se stal otcem dětí, které teď už ani neznám? Takhle to končí, moje milá!
Sobota, čas 21.00
Jsem krajně rozmrzelý, měla jsi tu být se mnou, je to horší, než jsem čekal, samota – těhotná odpornou kakofonií rozličných zvuků doléhajících ze všech stran do mého činžovního bytu, údery dveří, kroky, neznámý šramot, zběsilé hučení větráků, schizoidní výkřiky, roztříštěné akordy hudby a zlomených hlasů, pulsující hřmot motorů z ulice a zoufalý štěkot psa.
Večeřel jsem v pizzerii vedle kina – obsluhovala mě velice hezká dívka v černých přiléhavých kalhotách a vínové blůzičce, byla u mě každou chvíli a nikdy nezapomněla obdarovat mou mužnost krásným úsměvem, škoda, že jsem počal Magota již několik hodin před tím, mohl jsem se ještě zachránit…
… celé dílo lze objednat v knižní publikaci: Radim Lhoták: Park ztracených duší
Hlasité předčítání