Ráno bylo provoněné jarem. Chladivý vánek provázel zářivý východ slunce za vyvýšeninou Mrázovky. Z místa pracovního rozdílení na ohrazené manipulační plošině staveniště se otvíral kouzelný pohled na údolí Vltavy ježaté přístřešky staré Prahy. Skupina stavebních dělníků přešlapovala okolo mistra, malého a podsaditého muže s rukama jako lopaty.
Emil Žáček s brašnou naditou pracovními pomůckami zamířil od širokých vrat ohrady k nízkým montovaným domkům, ve kterých tušil kanceláře vedení stavby. Po celý úsek cesty si zkoumavě prohlížel osmahlé obličeje dělníků. Šedivé skráně a klidné hluboké vrásky většiny mužů z pracovní čety mu dodaly odvahy. Na chodbičce s rozhoupanou podlahou prvního domku chvíli pátral po cedulkách na dveřích kanceláří, až objevil nápis: Karel Zvěřina, technický dozor. Vstoupil.
Kolega z prvního ročníku stavební fakulty ho uvítal douškem rumu. Emil se na něho obrátil, když sám opustil vysokou školu stavebního inženýrství ve druhém roce studia. Karel utekl hned po prvním semestru. Rozdíl mezi nimi byl ale v tom, že Karel měl dokončenou střední stavební průmyslovku a hotovou odbornost stavebního technika, kdežto Emil nastoupil na stavební fakultu po absolvování gymnasia. Musel proto uvažovat o jiné vysoké škole a jelikož potřeboval rodičům finančně nahradit ztracené roky studia, rozhodl se prozatím nastoupit do přechodného zaměstnání na stavbu jako pomocný dělník.
„Byl jsi za mistrem?“ zeptal ho Karel Zvěřina
„Ještě ne.“
„Tady to není zlé, uvidíš. Jsme tu za větrem, stavbyvedoucí se ukáže nejvýš jednou za týden. Řeknu ti, vůbec se nedivím, že jsi z tý vejšky taky zdrhnul. Je to hrozná magořina, člověče. Mně stačil půl roku. Už ses byl ubytovat?“
„Ne, pojedu tam odpoledne. Je to strašně daleko, skoro přes celou Prahu.“
„Zvykneš si…“
„Co tu máš vlastně na práci?“ zeptal se Emil.
„Pokud možno nic, taky žádný extra plat. Ale nestěžuju si, občas objednám nějaký ten auťák, výjimečně vlezu do projektu, když něco nehraje. Jó, a jednou za den obejdu stavbu, jinak veget. Víno, ženy a zpěv, to je můj hlavní džob, haha.“ Zvěřina vstal od stolu a vyhlédl z okna. „Chlapi se už rozcházej, dovedu tě k mistrovi.“
„…základem bezpečnosti práce je nedělat nic, na nic nesahat a s ničím nemanipulovat, pokud jste o to nebyl výslovně požádán svým nadřízeným.“ Z mistrova obličeje čišela únava a ztracená víra v budoucnost. „Pokud nemáte další otázky, podepište mi tady, že jste byl o všem řádně poučen.“ Propadlé a nevýrazné oči spočinuly vyčítavě na pěstěné kštici technického dozorčího. „Jsem zvědav, kdy sem dostaneme ty tesaře. Nakonec abych vzal sekeru a udělal ten šaluňk sám. Na co nesáhnu vlastníma pazourama, to můžu rovnou vodepsat.“
„Ale pane Kotek,“ Zvěřina se culil jako dobře zaopatřené dítě, „všichni si vážíme vaší obětavosti a vašich zkušeností.“
„Já vím, když ale potřebuju s něčím pohnout, tak abych každýho prosil a málem mu zaplatil z vlastní kapsy. Nechápu, že se na to nevyseru.“ Mistr se otočil na Emila. „Až budeš volit svoje zaměstnání, synku, vyhni se přímý práci s lidmi v provozu, jinak se z tebe stane děvečka pro všechno, jako ze mě. Jó, takovej náš stavbyvedoucí, to je jiná. Přihasí se jednou za tejden v zasraným bavoráku, z dálky a s rukama pěkně v kapsách skoukne ty naše rozestavěný barabizny, zanadává na zasranej bordel na place a pak prohlásí: Kotek, hrozně se s tím vlečete, už bych to rád viděl pod střechou. Já na to, že není beton, nejsou řemesla, není technika, nejsou prachy a von si klidně řekne: Kotek, vy si nějak poradíte, a hrne se k autu, už aby byl v tahu. Jó, zasraná práce…“
Hlasité předčítání