Povídka

Hlídač dějin
Četba díla zabere cca 2 min.

Už jsou tu zase. Novináři, paparazzi, šťouralové a jiní, kteří mi otravují život. Nemohu jim dát to, co chtějí. Můj chrám je utajen veškerým bláznům, kteří se pachtí po senzaci, bohatství, či po rádoby vědění.

Už patnáct tisíc let stojím stráž u chrámu dějin. Uvnitř jsou uloženy všechny objevy lidstva od doby jeho vzniku. Znám každý detail svého pokladu. Strážím jej pro generace příští. Až nadejde ten správný čas, odevzdám všechno pravnukům tohoto neutěšeného druhu. Ty nejlepší výtvory světových kultur jsou právě zde. U mne. Nikomu neprozradím, jak stavěli Majové svá obydlí z tekoucích kamenů. Nikomu neukážu stroj času, ani létání časoprostorem. Nikomu neřeknu, pravdu o záhadě Velikonočních ostrovů, dokud se tato neklidná rasa neumoudří a nezačne místo věčného soupeření spolupracovat.

Dlouhá léta se lidé pachtí za nalezením kamene mudrců. Věky se snaží vyrobit zlato. Nesčetně dlouho touží otevřít archu úmluvy. To vše jen proto, aby věděli. Jenže vědění nestačí. Pouze jednou se sem dostal jeden človíček a ukrojil kousek, který mu nepatřil. Pouze jednou. Neuhlídal jsem své poklady před sirem Alfredem Bernhardem Nobelem. Už se nic podobného nestane. Slibuji. Mé poklady může dostat jen opravdu kvalitní populace. Jednou se z vás lidí stanou opravdu spolehliví a moudří tvorové. Pak své brány otevřu a nechám nahlédnout do svátosti nekonečného vědění. Až nadejde ten čas, splní se vše, co napsal Constablus z města Atlantida. Jeho proroctví bude naplněno. Ještě spousta času uplyne a moře několikrát vyschne. Však přijde vaše doba poznání. Již brzy. Za necelých deset tisíc novoluní se dočkáte. Jednou bude líp. Do té doby však nepustím nikoho. Váš nekonečný Circitor.

Tento dopis jsem našel při stavbě svého domu a přeložil jsem jej z latiny. Je to celkem srozumitelné, jen mi vrtá hlavou jedna věc. Dopis byl zalit s bronzovou schránkou do žulového bloku. Můj laický odhad je, že se tam dostal před několika tisíci lety. Jak však mohl pisatel vědět o Nobelovi? Nevím.

4.5/5 (2)

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.5/5 (2)

Poslední příspěvky autora:


Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.5/5 (2)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Přesn(á)idavka Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! He...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Poprvé se to stalo asi před rokem. Eva pracovala jako masérka. Byla to mladá perspektivní žena, kt...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Přesn(á)idavka Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! He...
Seděl jsem na kozlíku svého vozu a můj Kůň si pomalu vykračoval po cestě k domovu. Jezdím na n...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
0