Povídka

2. díl – Pokušení – 12. kap.

Autor: JaneyT
Toto dílo je (22/25) součást sbírky: 
Myšlenky zločince - 1. série
  

Ve výtahu:

 

Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor, když výtah přijel.

„Chystám se do výtahu, tak se připojení přeruší. Takže zatím.“ Ukončil hovor student s úsměvem na tváři. Nastoupil do výtahu jako poslední a výtah poté, co se zavřely dveře se rozjel.

 

Po chodbách kampusu (z pohledu Gideona):

 

To, co udělal Hotch jsem měl v plánu. Aniž by si toho někdo všiml, tak jsem se takhle s Hotchem domluvil. Když nastal okamžik, dal jsem Hotchovi nenápadně znamení a Hotch se sebral a odešel s Jane. Teď jsem šel chodbou kampusu a přes vysílačku jsem byl ve spojení s kamerovou centrálou i s týmem.

„Je všechno pod kontrolou?“ zeptal se přes vysílačku.

„Všechny chodby i schodiště jsou čisté.“ Ozval se Derekův hlas z vysílačky.

„I kabiny výtahů?“ zeptal jsem se, protože i výtah byla možnost, že tam někdo bude.

„Výtahu jsou už mimo provoz.“ Ozval se mi znovu z vysílačky Derekův hlas. Šel jsem dál chodbou.

 

Ve výtahu:

 

V tom se výtah se třemi studenty zastavil. Studenti se na sebe podívali. Zkusila zmáčknout pár tlačítek, ale výtah stál na místě.

„Jimmy, nemáš klíč?“ zeptala se jedna studentka studenta.

„Zapomněl jsem ho na věšáku v kanceláři.“ Povzdychl si Jimmy. Podíval se na ty dívky, které byly v obličeji bledé strachy. „Budeme volat o pomoc.“ Usmál se na ně Jimmy, a snažil se nedat najevo, že i on má strach. Než ale začali volat, tak ještě zmáčkl tlačítko tísňového volání, kdyby to náhodou fungovalo. Ale nefungovalo. „Nejspíš to vypnuli. Nezbývá nám nic jiného než volat o pomoc.“ Rezignoval jsem a doufal, že nás někdo uslyší a zachrání.

 

Po chodbách kampusu (z pohledu Gideona):

 

Chtěl jsem něco říct do vysílačky, když jsem něco zaslechl. Zastavil jsem se a otočil se. Dobíhala mě Teressa.

„Gideone počkej. Jdu s tebou.“ Řekla zadýchaně, když mě doběhla. Chtěl jsem něco říct, ale nejen Teressa, ale i já jsem něco zaslechl. Znovu se ozvala vysílačka.

„Jasone, Clara Hayes je pravděpodobně dobrý člověk. Nechci nikomu ublížit, jako jiní racionální lidé. Její porucha není racionální. Tahle porucha způsobuje špatnou komunikaci s daným člověkem. Jde o komunikaci mezi čelní částí mozku a orbitální kůrou. Plus se k tomu počítají hlubší struktury, jako jsou bazální ganglia. Nemůžeš s ní mluvit o fyziologickém problému. Ty ohně nezakládá, že by chtěla, ale proto, že musí.“ Vysvětloval mi Reid. Já v ruce držel vysílačku a díval se na Teressu a ta na mě. Poté pokrčila rameny.

„Co tím chceš říct, Reide?“ zeptal jsem se ho, protože z toho co řekl jsem nepochopil, co tím míní říct. A čas přemýšlet o tom, ten nebyl.

„Nesnaž se ji přesvědčit, aby přestala, protože nedokáže přestat.“ Nakonec to Reid zjednodušil.

 

Ve výtahu:

 

Ty dvě studentky se začaly hodně bát. Nedávalo jim nic smysl, ani to, proč nic nefunguje. Otočili se na Jimmyho.

„Proč to teda nefunguje?“ zeptala se s hysterickým tónem v hlase jedna ze studentek. Jimmy se na obě otočil.

„Už jsem říkal, spustili bezpečnostní opatření. Proto výtah ani nouzové tlačítko nefunguje.“ Vysvětlil dívkám a sám se snažil sebe uklidnit.

„Pomoc! Pomozte nám někdo!“ začaly studentky volat o pomoc a Jimmy se usmál a připojil se k nim. V tom se okýnko v horní části výtahu otevřelo.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 21         Část 23 >>

O autorovi

JaneyT

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 6 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 6 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
To se takhle ráno vzbudíte, tedy jste vzbuzení otravným zvoněním budíku, a jen co otevřete oči, ...
Koťátko „Na mlynářově plotě viselo chcíplý kotě. Kdo první promluví, ten to kot...
Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splý...
By zimní večer. Tma, mlha, mráz. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách. Větve mě chytaly za čepi...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
předchozí část zde … Hned po této kapitole mi bylo jasné, proč její matka tolik trvá na tom,...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
Neustále hledím na kurzor, problikávající na bílé stránce. Ta zář mě oslňuje, jako bych hled...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek "Alláhovy děti", za chybky se omlou...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
0