Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl myslet, že se člověk alespoň v tom všem tichu mezi vůní velkého množství papírů může dopracovat k nějaké hlubší myšlence. Jenomže Viktor nebyl ten typ, který by nějak nonšalantně přemýšlel nad svým vlastním životem. Už v dětském domově se spíše ze strachu stranil ostatních dětí. Co se týče vzdělání, byl důsledný. Měl obavy, co by nastalo, kdyby nebyl. Stal se mladým archivářem. Jeho spolupracovníci byli buď lidé před důchodem nebo takoví, kteří si museli odbýt tuhle nudnou a nezajímavou práci, aby za rok či dva mohli s jistými zkušenostmi postoupit zase dál.
Každý by měl mít nějaký zájem. Co by to potom bylo za člověka, který by pořád jen chodil do práce a zpět, doma jen jedl a spal, jinak už vůbec nic. Viktor byl však přesně takový. Pro lidi, kteří ho znali byl jen obyčejný podivín. Kdybyste se chtěli zeptat jeho okolí na to, jak vlastně vypadá jeho obličej, dlouho by museli přemýšlet, a pak by vám prozradili beztak jen strohou anebo falešnou informaci.
Byla to nějaká doba, co takhle Viktor žil. Stále v podnájmu. Se stejným příjmem, jehož valnou většinu si uschovával, i když jej nenapadlo, na co by se ty peníze mohly hodit. Čas od času šel do obchodu a opatřil si nové oblečení. Zejména boty, protože ztěžka našlapoval na pravou nohu, takže se často stávalo, že měl úplně sešlapanou podrážku. Jako většinu problémů, které se v jeho životě objevily, řešil i tenhle prostě tím, že si na to zvykl. Přizpůsobil se.
Jednoho dne vstal z postele, úhledně poskládal peřiny, načechral polštář, protáhnul se, vyčistil si zuby, a protože byla zima, dal si i sprchu. Někdo by si snad pomyslel, že dávat si sprchu těsně před tím, než v zimním období odejde do práce, je spíše hloupost, ale Viktorovi tento úkon dával naprostý smysl. Zkrátka se cítil více odhodlaný vyjít z domu ven.
Při sprše však narazil na malou bouli za uchem, která tam ještě předešlý den určitě nebyla. Na dotek to bolelo. Zasyčel mezi jedním a druhým zvukem dopadající vody o značně opotřebovanou vanu. Trochu ho to znervóznilo. V zrcadle si pak prohlížel, co má být tahle novinka zač. Zkusil bouli zmáčknout, ale dostavila se tak silná a intenzivní bolest až se mu zatmělo před očima. Aniž by se toho znova dotknul, dál to zkoumal. Nevypadalo to na poslední záchvěv puberty, ta byla už dávno za ním, spíše jako něco, co k jeho tělu rozhodně nepatří a být tam zkrátka nemá.
I když jej boule trochu tlačila za uchem, dál vykonával své zaměstnání archiváře. Pečlivě řadil kartotéky, zakládal listiny tam, kde měly být, staral se o to, aby bylo vše na svém místě. A když se chtěl poškrábat za levým uchem, kde se nacházela tahle bolavá věc, prostě se poškrábal za uchem pravým.
Jako když si dítě zvykne na absenci mléčného zubu, zvykl si i Viktor. Čas ubíhal, jenomže boule ne a ne zmizet. Když spal, nemohl poručit svému tělo, aby se nepřevalilo na levý bok. To ho pak bolest budila. Dohnalo ho to až k tomu, že jej napadlo zajít za doktorem.
Hlasité předčítání
Nápad – ⭐⭐⭐⭐⭐ Nápad nenápadného archiváře, kterému se v životě „nic neděje“, ale postupně v něm roste něco cizího – fyzicky v podobě boule, psychicky v podobě tíhy a nevyřčených věcí – je velmi nosný a dobře zvolený. Spojení všední práce, podivínství, osamělosti a postupné proměny v až existenciální drama s otevřenou možností smrti či znovuzrození dává textu jasnou vnitřní linku. Atmosféra – ⭐⭐⭐⭐⭐ Atmosféra je tísnivá, pozvolna houstnoucí – od ticha archivu a rutiny přes fyzickou nepohodu až k pocitu, že se Viktorovi „život drolí pod rukama“ a něco se nezadržitelně blíží. Ticho, prach, bolest, opakující se úkony… Číst vice »