Ať už se vám to bude zdát neuvěřitelné nebo ne, bylo to asi takhle. Přicházel jsem domů z práce. Respektive jsem přímo běžel. V patách jsem měl déšť, jednou rukou jsem si držel klobouk na hlavě, v druhé svíral promočené sako. Kravata mi vlála kolem krku, jako by upozorňovala na něco, co jsme za námi nechali a já cítil, jak se mi do polobotek dostává voda.
V chodbě malého činžáku o šesti bytech, jsem ještě zkontroloval schránku. Našel jsem v ní dopis. Usušil jsem si konečky dvou prstů o poslední suché místo na kalhotách a donesl ho až domů. A tam ležel na botníku celé dva dny. Mezitím se vyčasilo, já se v práci naopak potil za psacím strojem a už vyhlížel léto. Nebylo to totiž nic moc, být v takových vedrech ve velkoměstě. Daleko víc se mi zamlouval venkov.
Pracoval jsem jako novinář. Dejme tomu, že této profesi pokládám za vinu mé samotářství. Často jsem doma jen posedával, popíjel levný burbon, pouštěl si hudbu z gramofonu a sem tam si přečetl nějakou novinku od Fitzgeralda. Dopisu jsem si všiml, když jsem vycházel ze záchodu. Soukal jsem se do kalhot a při pohledu na ležící obálku na botníku si říkal: Kde se tady ten dopis vzal? Jak jsem ho tam tak totiž položil, tak jsem na něj zapomněl.
Posadil jsem se s dopisem a kalhoty se svěšenými kšandy až k zemi do křesla a doplnil svou skleničku. Odesílatel byla žena. Vůbec jsem to jméno neznal. Elen Braunová. Hm. Na první pohled dost běžné jméno. Kolik je ve městě asi Elen Braunových? přemýšlel jsem. Adresa ale pocházela až z pobřeží. Uvažoval jsem, koho všeho znám u pobřeží. Pár chlápků, se kterýma jsem dělal rozhovor. Možná nějaký hotel a hospodu.
Pokrčil jsem rameny a dopis vytáhnul z obálky. Stálo na něm asi toto:
Ahoj Jacku,
píšu ti naposledy. Po tom všem, co jsi mi udělal, tě nechci ani vidět. Vždycky jsem si myslela, že ti jde o moje štěstí, ale tobě šlo vždycky jenom o povyražení. Nedokážeš si ani představit, jaký hnus mám na jazyku z toho, že jsem tě ještě pár dní zpět líbala. Jsi úchylné prase. Nikdy ti neodpustím, že jsi mě takhle tahal za nos! Končím s tebou! Pokud se mi ještě jednou ozveš, pošlu dopis tvojí manželce. Obeznámím ji o všech těch kurvách, se kterýma se taháš a co všechno jim nalháváš!
S opovržením a nikdy nekončící nenávistí
Elen
Bylo štěstí, že jsem se nejmenoval Jack, ale Mack (i když příjmení jsme měli stejné). To zaprvé. Za druhé bylo neštěstí, že dopis nedošel k jeho majiteli. Ještě jednou jsem si ta zuřivě naškrábaná slova přečetl a musel jsem se smát. Chudák Jack. Chtěl si jenom povyrazit a ono to muselo dopadnout takhle. Hm. To určitě.
Odložil jsem dopis na stůl a šel si zakouřit na balkón. Ta slova jsem ale nějak nemohl dostat z hlavy. Kdo je ta záhadná ženská? Kouřil jsem, sledoval město jak si bezelstně proudí naleštěnými Cadillacy a Mercedesy s obrovskými chladiči na přídi jako by to byli žraloci, a nedokázal se střepat představy o záhadné Elen.
Vrátil jsem se do křesla a řekl si, že tenhle omyl hodím za hlavu a zkusím se začíst do Posledního magnáta. Jak jsem tak otáčel stránku za stránkou, slova se mi měnila ve slova z dopisu. Co musí muž všechno nalhat ženě, aby ji to dovedlo k tomu, že napíše tak nenávistný dopis? Zaklapnul jsem knížku. Řekl jsem si, že s tím musím něco udělat. Cítil jsem to jako svou nejvyšší povinnost.
Hlasité předčítání