Charita

Pan Dan se rozvaloval na útulném místě spolujezdce a ospale pozoroval, jak za okny monotónně ubíhá vyprahlá africká krajina. Velký tlustý černošský řidič se potil za volantem a čas od času si otřel ušmudlaným kapesníkem tvář. Slunce za okny pražilo a na nebi nebyl ani mráček, který by poutníkovi zavdal alespoň naději na úlevu.

Pan Dan zavřel oči a vzpomínal jak to celé začalo. Proč on, vysloužilý účetní, teď sedí v nákladním automobilu a míří do nějaké bohem zapomenuté země. Začalo to při slavnostním rozlučkovém večírku u příležitosti jeho odchodu do důchodu. Už je to více než deset let. Dostal tehdy od firmy koš plný květin a památeční náramkové hodinky, které se starým vysloužilcům dávají, aby měli na paměti, že už jim mnoho času nezbývá. Jeho kolegové se tehdy složili a kromě odporného porcelánového slona mu darovali i výherní los. Přišlo jim to nejspíš levné a vtipné.

Pan Dan se tehdy ale nesmál. Vtipné mu to nepřišlo, jen levné. Smál se až při pohledu na protažené obličeje svých kolegů, když jim oznámil, že na los vyhrál dvě stě padesát miliónů. Všichni se usmívali a říkali, že je to skvělé a že mu to přejí, ale v jejich očích se zračila závist. Po pravdě řečeno, nikdo mu to vůbec nepřál. Každý se jen vyptával, co bude s těmi penězi na stará kolena dělat. On, starý mládenec, který na světě už nikoho nemá s kým by se o výhru podělil. Někteří rychlejší si i pospíšili s prosbou o půjčku, kterou však pokaždé odmítl.

A tehdy si to uvědomil. Když se jeho život oprostil od všudypřítomných čísel, tabulek a faktur, pochopil, že žil zbytečně. Nikdy nikoho neučinil šťastným, nikdy nikoho vlastně nemiloval a nikdy nebyl sám milován. Od smrti matky už neměl nikoho, kdo by mu byl blízký. Teď na sklonku života to pochopil a velice ho to zarmoutilo, že prošel životem jinak, než měl. Obrovská výhra mu však dala nenadálou možnost na poslední chvíli napravit alespoň částečně to, co za svého produktivního života zmeškal. Uvědomil si, že nechce z tohoto světa odejít s pocitem, že ničím nepřispěl. Že nic, kromě nesmyslného sčítání a odečítání čísel, pro tento svět neudělal. Nikoho nerozesmál ba ani nepotěšil.

Proto tehdy využil příležitosti, když četl inzerát o adopci na dálku a rozhodl se, že tímto způsobem bude ze svých prostředků podporovat nikoli jedno malé chudé dítě z rozvojového světa, ale celou velkou vesnici kmene Nadžá, dlouhodobě decimovanou hladomorem.

Viděl tehdy fotografie podvyživených žen a dětí posetých mouchami. Ihned věděl, že to bude jeho přínos světu. On vysloužilý účetní zachrání celou hladovějící vesnici před smrtí. Ta myšlenka ho doslova pohltila a on okamžitě zašel na pobočku červeného kříže a domluvil si, že bude kmeni Nadžá posílat každý měsíc kamión plný výživných masových konzerv.

Paní z červeného kříže mu tehdy jménem hladovějících poděkovala a darovala odznak za pomoc lidem v nouzi. Od té doby, měsíc, co měsíc vyrážel kamion plný potravin do africké divočiny, aby zachránil životy těm, kteří by bez pomoci zemřeli hlady. Už téměř deset let je tomu od chvíle, kdy vyjel první transport.

Pan Dan vždy toužil spatřit lidi, kterým pomáhá. Ne proto, aby mu děkovali a líbali ruce, ale jen ze zvědavosti, aby se potěšil pohledem na své životní dílo. Aby věděl, že svých prostředků, které mu osud nadělil, využil jak nejlépe uměl. Byl už starý a nemělo cenu to dále odkládat. „Teď anebo nikdy!“ řekl si jednoho dne pan Dan a domluvil se, že se dopraví ke kmeni Nadžá současně s transportem.

Cesta byla úmorná. Jakmile vystoupil v Kongu z letadla, bylo mu jasné, že opouští civilizovaný svět a vstupuje do světa jiného, který mu byl cizí a neznámý. Obrnil se proto trpělivostí a se sebezapřením snášel všechny útrapy, které mu cesta přinášela. Vedla přes kopce, řeky a údolí, pralesem i pouští, domorodými vesnicemi i liduprázdnou krajinou. Vidina šťastných lidí nasycených jeho potravinami mu dodávala sílu a on se těšil, až dorazí ke svému cíli. Živě si představoval, jak budou domorodci valit oči, že vidí toho, komu vděčí za životy! Že se mezi nimi objevil ten, který jim po dlouhá léta tak intenzivně pomáhá, a co víc, zcela nezištně!

Když se konečně ocitli na vrcholku jednoho z kopců, ukázal řidič na údolí pod sebou a řekl lámanou angličtinou, že vesnice Nadžá leží dole v údolí poblíž malé říčky, která se pod nimi hadovitě klikatila.

Pan Dan se zaradoval a požádal řidiče o chvilku strpení. Vylezl z vozu a připravil si fotoaparát. Poté popošel až k blízkému srázu, aby měl lepší výhled na údolí a pozoroval v dáli stavby, které svědčily o přítomnosti lidí. Některé z nich působily i na tu dálku velmi impozantně a v parscích slunce se třpytily jako drahokamy. To pana Dana překvapilo. Něco takového bylo v těchto zeměpisných šířkách naprosto nevídané. I zaradoval se, že si jeho vesnice tak dobře vede, neboť mnohé stavby, které cestou míjeli byly jen chýše splácané z bahna a uschlé trávy. Udělal v rychlosti několik snímků a celý rozrušený se vrátil do kamionu, aby mohli pokračovat v cestě.

Ujeli však už sotva kilometr a řidič zastavil. Cesta dále nevedla. Pan Dan se dozvěděl, že zde je místo vykládky. Odtud si už domorodci potraviny odnášeli do své vesnice sami. Řidič několikrát zatroubil a čekal až se objeví vesničané, aby si mohli konzervy rozebrat. Čekali asi deset minut a nikdo nepřicházel. Povzdechl si tedy, zamumlal nějakou nesrozumitelnou nadávku a jal se potraviny vykládat sám.

Pan Dan, kterému již jeho věk nedovoloval zapojit se aktivně do vykládky, se zatím rozhodl, že se projde do vesnice, aby ji mohl spatřit tak, jak žije svým obvyklým životem. Tušil, že až se tam objeví a oni se dozvědí, že potraviny posílá on, vypukne velká sláva a všechno bude vzhůru nohama. Proto si řekl, že si vesnici prohlédne nejdříve tak, aby o něm nikdo nevěděl.

Představoval si, jak mu náčelník vesnice třese rukou a dobře živené usměvavé děti mu vesele mávají a po tvářích jim stékají potůčky tuku z jeho masových konzerv. Umínil si však, že nesmí působit povýšeně. Že nesmí dát domorodcům nijak najevo, že by se měli cítit jako jeho dlužníci. S hlavou plnou šlechetných myšlenek se blížil k vesnickým stavením. Náhle mu však přišlo podivné, že nikde nejsou vidět lidé. Obešel tedy křoviny, které mu bránily v cestě, když tu objevil na zemi něco, co vypadalo jako lidská kost. Klekl si na zem a dlouze předmět zkoumal. Nakonec došel k závěru, že to skutečně lidská kost bude. Šel dál a tentokrát měl jistotu. Objevil další dvě prokazatelně lidské kostry. Jednu malou, dětskou a jednu velkou. Zachmuřil se a mrzutě pokračoval směrem k vesnici. Už byla odsud dobře vidět ohromná pyramida, či mohyla, která se tyčila uprostřed návsi do výšky dobrých patnácti metrů a zářila stříbrným leskem v paprscích odpoledního slunce. I ostatní budovy zářily. Pana Dana napadlo, že kmen Nadžá bude lid skvělých stavitelů a přidal do kroku.

Konečně tu byla ta dlouho očekávaná chvíle, kdy se ocitl u cíle o němž již dlouhá léta snil. Zde je to, čím si zaslouží před bohem i před sebou samým klid duše a pocit naplnění. Ten úžasný pocit, že neprožil svůj život nadarmo! Vždyť svými dodávkami potravin zachránil zcela jistě dlouhou řadu životů! Nikde však nespatřil živou duši.

Vstoupil do vesnice a rozhlížel se kolem sebe. Procházel po ušlapaných cestičkách mezi staveními, kterými se proháněl jen lehký teplý větřík. Krve by se v něm nedořezal, když spatřil všude kolem sebe vybělené lidské kosti. Na kruhové návsi stála ohromná mohyla, která se třpytila až oslepovala jeho staré oči. Přistoupil k ní blíž a s překvapením zjistil, že je celá postavena z masových konzerv. Rozhlédl se kolem a uvědomil si, že i ostatní příbytky jsou postaveny ze stejného materiálu.

Pan Dan byl zmatený a obcházel po kruhovém prostranství v centru vesnice, když tu si všiml vyhublé černé postavy, která ležela před jedním z blýskavých příbytků. Zamířil k ní. Byl to mladý muž, který zcela očividně umíral na podvýživu. Jeho kalné unavené oči ho pozorovaly podivným smutným pohledem. Poklekl k muži a zeptal se ho jestli mluví anglicky. Muž jen cosi zamumlal. Tu se ozvaly čísi kroky a pan Dan se otočil. Byl to řidič, který se k němu blížil a překvapeně se rozhlížel kolem sebe.

Když stanul vedle pana Dana a umírajícího muže, cosi zamumlal a muž mu ztěžka odpověděl. Řidič se chytl za hlavu a ztěžka usedl do stínu.

„Co se tady stalo? Kde jsou všichni? Proč je tu tolik mrtvých?“ sypal otázky jednu za druhou pan Dan.

Řidič dlouho neodpovídal. Ruce mu klesly a on se zadíval na muže, který věnoval téměř všechny své peníze na podporu této vesnice.

„Všichni jsou mrtví,“ hlesl nakonec. „Zemřeli hladem.“

„Ale vždyť je tu kolem spousta jídla!“ bědoval pan Dan, když vtom si uvědomil strašlivě krutou pravdu. Třesoucí se rukou zašátral v kapse, cosi z ní vytáhl a opatrně vložil do rukou umírajícího. Byl to otvírák na konzervy.

„Oni to neměli čím otevřít, že?“ zeptal se zdrceně a z oka mu skanula slza.

Řidič povzdechl a přisvědčil.

„Oni ani nevěděli, že je to k jídlu. Mysleli, že jim vozíme stavební materiál.“

Stařec zavrávoral a pohledem přejel po tom nekonečném množství masových konzerv, ze kterých byla vystavena obrovská mohyla a příbytky domorodců.

„Život je plný paradoxů,“ poznamenal řidič lámanou angličtinou a znovu vzdychl.

Pan Dan poklekl a obrátil svou tvář k nebi. Sepjal ruce a ústa se mu pohnula v tiché modlitbě.