Povídka

Absolutní nejistota (s výjimkou)
Četba díla zabere cca 42 min.

Autor: Zavel

Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachýlilo mírně kupředu, než jsem jeho nečekaný pád zastavil. Rozdováděný chlapec v modrých kalhotách s čapkou na střapaté nečesané hlavě prohnal se kolem mé sedačky. Pronásledován holčičkou v ušmudlaném tričku, která za ním volala cosi o pomstě, jež jej nemine, zmizel s křikem za posuvnými dveřmi oddělujícími první a druhou třídu vagonu osobního vlaku. V bezděčné reakci jsem si málem pomyslel něco o nevychovaných zpovykaných dětech, ale zaplaťbůh jsem ještě toho schopen, abych si takové prvoplánové konstrukce odpustil.

Celou tu dobu, než rozjívená děcka proběhla kolem, sledoval mě v průběhu mých promluv upřeným zrakem. Jako by pečlivě studoval všechna má gesta, grimasy i slova. Kdo z nás přece někdy neměl takový pocit, když si uvědomil, že je v řeči pozorován. Není mi snad rozumět? Nevyslovuji zřetelně? Formuluji zmateně své věty? Nevím. Jen se domýšlím. Jako vždy. Víc se ani za tu krátkou chvíli stihnout nedá. Vcelku často se takhle nepoučitelně a zbytečně sám se sebou dohaduji. A nezbývá, než připustit, že mé počínání má možná jen pramálo společného s okolím. Některé své démony asi nikdy nezdolám, i když, uvidíme. Nějaký ten čas mi ještě zbývá.

Vytržen z konverzace, jen obtížně jsem se pokoušel navázat její vlákno. Trvalo to několik vteřin, které se přesto jevily jako věčnost. Ba ne, téma je ztraceno. Ani jeden z nás si nedokázal vzpomenout, o čem že jsme vedli naši povrchní rozmluvu. Proběhnuvší děti však svedly upoutat pozornost nás obou. Ano, o nich se jistě dá hovořit. Snad. Alespoň nějakou chvíli. A ta cesta vlakem zdála se pojednou tak zdlouhavá. Už abychom byli v cíli. Ještě nějaký čas to potrvá. Co se dá dělat? Začněme tedy. A kdoví, třeba budeme příjemně překvapeni. Jakmile se pak naše pohledy opět náhodně střetly, na okamžik se zahleděl kamsi dál, mimo mě a s mírným odkašláním spustil. A šlo mu to. To víte, nejlépe, nejzasvěceněji a konec konců i nejraději mluví každý sám o sobě.

“Musím se nad tím vždycky pozastavit, když nějaká taková událost vyvolá z mé paměti obrázky zašlé tak dávno, že již snad ani nebylo možné očekávat jejich návrat na hladinu mé mysli. Vždyť je to jen pár hrajících si dětí. Nic víc. A přece tak prostý výjev dokáže mě vrátit o tolik let zpět. Do vzdáleného času, kdy jsem já byl jedním z nich. Kdy i já jsem s kamarády ovládal naše sídliště, každý jeho kout, každý strom a lavičku. Kdy i já jsem se zmocňoval prostoru, do kterého jsme společně vstoupili. Bez dovolení. A bez rozmyslu. A mnohdy jsme pak byli vyvedeni z omylu, že možnosti našeho počínání nemají žádných hranic. Ty nám jen pozvolna byly odhalovány. Často se to stávalo prostřednictvím značně bolestivých událostí. Jen postupně a velmi neochotně dbali jsme přicházejících nepsaných a někdy i těch psaných pravidel a nařízení. A tu a tam se stávalo, že jsme záměrně a zcela s rozmyslem testovali platnost a pevnost těch příkazů, abychom se pak na vlastní kůži dozvěděli, jak surová je chuť nemilosrdného trestu.”

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod....
Starej Tom Ferguson bejval pistolník a hochštapler. Po vobčanský válce se však usadil, pověsil kol...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...
Pravá láska je  jako pohádka ...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Část I.   Nic z toho, co je kolem mého já, mě nebaví. Obestírá mne nuda a já stále p...
Nemůžu si pomoci, prostě jsem se bezhlavě zamiloval! Pořád mám před sebou její obrovské hnědé...
          Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když m...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Štěstí z pouti Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omy...
Čekám v kavárně u kiwi limonády, naproti mně volná židle. Jako bych na někoho čekala. Taky že ...
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Divný sen o vodě Byla jsem zpátky u jezera,u kterého jsem se minule rozloučila z Bojkou, venku u...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
1. Divné chvíle smutku i smíchu 😊 Obr Ínemak se rozhodl pozvat krále Morana na návštěvu do T...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
0