Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachýlilo mírně kupředu, než jsem jeho nečekaný pád zastavil. Rozdováděný chlapec v modrých kalhotách s čapkou na střapaté nečesané hlavě prohnal se kolem mé sedačky. Pronásledován holčičkou v ušmudlaném tričku, která za ním volala cosi o pomstě, jež jej nemine, zmizel s křikem za posuvnými dveřmi oddělujícími první a druhou třídu vagonu osobního vlaku. V bezděčné reakci jsem si málem pomyslel něco o nevychovaných zpovykaných dětech, ale zaplaťbůh jsem ještě toho schopen, abych si takové prvoplánové konstrukce odpustil.
Celou tu dobu, než rozjívená děcka proběhla kolem, sledoval mě v průběhu mých promluv upřeným zrakem. Jako by pečlivě studoval všechna má gesta, grimasy i slova. Kdo z nás přece někdy neměl takový pocit, když si uvědomil, že je v řeči pozorován. Není mi snad rozumět? Nevyslovuji zřetelně? Formuluji zmateně své věty? Nevím. Jen se domýšlím. Jako vždy. Víc se ani za tu krátkou chvíli stihnout nedá. Vcelku často se takhle nepoučitelně a zbytečně sám se sebou dohaduji. A nezbývá, než připustit, že mé počínání má možná jen pramálo společného s okolím. Některé své démony asi nikdy nezdolám, i když, uvidíme. Nějaký ten čas mi ještě zbývá.
Vytržen z konverzace, jen obtížně jsem se pokoušel navázat její vlákno. Trvalo to několik vteřin, které se přesto jevily jako věčnost. Ba ne, téma je ztraceno. Ani jeden z nás si nedokázal vzpomenout, o čem že jsme vedli naši povrchní rozmluvu. Proběhnuvší děti však svedly upoutat pozornost nás obou. Ano, o nich se jistě dá hovořit. Snad. Alespoň nějakou chvíli. A ta cesta vlakem zdála se pojednou tak zdlouhavá. Už abychom byli v cíli. Ještě nějaký čas to potrvá. Co se dá dělat? Začněme tedy. A kdoví, třeba budeme příjemně překvapeni. Jakmile se pak naše pohledy opět náhodně střetly, na okamžik se zahleděl kamsi dál, mimo mě a s mírným odkašláním spustil. A šlo mu to. To víte, nejlépe, nejzasvěceněji a konec konců i nejraději mluví každý sám o sobě.
“Musím se nad tím vždycky pozastavit, když nějaká taková událost vyvolá z mé paměti obrázky zašlé tak dávno, že již snad ani nebylo možné očekávat jejich návrat na hladinu mé mysli. Vždyť je to jen pár hrajících si dětí. Nic víc. A přece tak prostý výjev dokáže mě vrátit o tolik let zpět. Do vzdáleného času, kdy jsem já byl jedním z nich. Kdy i já jsem s kamarády ovládal naše sídliště, každý jeho kout, každý strom a lavičku. Kdy i já jsem se zmocňoval prostoru, do kterého jsme společně vstoupili. Bez dovolení. A bez rozmyslu. A mnohdy jsme pak byli vyvedeni z omylu, že možnosti našeho počínání nemají žádných hranic. Ty nám jen pozvolna byly odhalovány. Často se to stávalo prostřednictvím značně bolestivých událostí. Jen postupně a velmi neochotně dbali jsme přicházejících nepsaných a někdy i těch psaných pravidel a nařízení. A tu a tam se stávalo, že jsme záměrně a zcela s rozmyslem testovali platnost a pevnost těch příkazů, abychom se pak na vlastní kůži dozvěděli, jak surová je chuť nemilosrdného trestu.”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka filozofického rozhovoru dvou neznámých mužů ve vlaku, kteří na pozadí dětské hry reflektují své životní cesty a hledání pravdy, je velmi hluboká a nosná. Kontrast mezi živelností dětí a ustrnulým bilancováním dospělých funguje jako skvělý motiv. Ačkoliv text postrádá klasickou dějovou zápletku a stojí spíše na úvahách, autorovi se daří udržet nosnou myšlenku o relativitě lidské pravdy až do samého konce.
Atmosféra – ★★★★☆
Cesta vlakem dodává příběhu příjemně melancholickou a intimní náladu, která čtenáře nenásilně vtáhne do nitra obou postav. Z textu dýchá nostalgie a tíha životních zkušeností, což skvěle koresponduje s probíranými tématy. Emoce jsou sice často spíše popisovány než prožívány, ale i tak se ti podařilo vytvořit velmi specifickou, až starosvětsky rozjímavou auru, která má své nezaměnitelné kouzlo.
Provedení – ★★★☆☆
Zvolil jsi velmi květnatý, až archaický styl vyprávění, který sice podtrhuje filozofický tón, ale bohužel výrazně zpomaluje tempo a snižuje čtivost. Monology postav jsou místy příliš dlouhé, šroubované a působí poněkud nepřirozeně, protože lidé takto v běžné řeči obvykle nekomunikují. Objevuje se zde několik drobných gramatických a interpunkčních neobratností, ale pokud v budoucnu zkusíš text více provzdušnit a nechat postavy mluvit o něco civilněji, tvé psaní to obrovsky posune kupředu.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi ambiciózní a myšlenkově bohatý text, který dokazuje, že o psaní a lidské psychologii umíš přemýšlet do hloubky. Ačkoliv je forma místy až příliš hutná a vyžaduje od čtenáře velkou trpělivost, literární talent a cit pro jazyk se ti rozhodně upřít nedají. Neboj se příště více důvěřovat ději a zkus složité úvahy rozbít do přirozenějších dialogů a akce. Jsi na skvělé cestě, jen tak dál a nepřestávej psát!