Povídka

Absolutní nejistota (s výjimkou)

Autor: Zavel

Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachýlilo mírně kupředu, než jsem jeho nečekaný pád zastavil. Rozdováděný chlapec v modrých kalhotách s čapkou na střapaté nečesané hlavě prohnal se kolem mé sedačky. Pronásledován holčičkou v ušmudlaném tričku, která za ním volala cosi o pomstě, jež jej nemine, zmizel s křikem za posuvnými dveřmi oddělujícími první a druhou třídu vagonu osobního vlaku. V bezděčné reakci jsem si málem pomyslel něco o nevychovaných zpovykaných dětech, ale zaplaťbůh jsem ještě toho schopen, abych si takové prvoplánové konstrukce odpustil.

Celou tu dobu, než rozjívená děcka proběhla kolem, sledoval mě v průběhu mých promluv upřeným zrakem. Jako by pečlivě studoval všechna má gesta, grimasy i slova. Kdo z nás přece někdy neměl takový pocit, když si uvědomil, že je v řeči pozorován. Není mi snad rozumět? Nevyslovuji zřetelně? Formuluji zmateně své věty? Nevím. Jen se domýšlím. Jako vždy. Víc se ani za tu krátkou chvíli stihnout nedá. Vcelku často se takhle nepoučitelně a zbytečně sám se sebou dohaduji. A nezbývá, než připustit, že mé počínání má možná jen pramálo společného s okolím. Některé své démony asi nikdy nezdolám, i když, uvidíme. Nějaký ten čas mi ještě zbývá.

Vytržen z konverzace, jen obtížně jsem se pokoušel navázat její vlákno. Trvalo to několik vteřin, které se přesto jevily jako věčnost. Ba ne, téma je ztraceno. Ani jeden z nás si nedokázal vzpomenout, o čem že jsme vedli naši povrchní rozmluvu. Proběhnuvší děti však svedly upoutat pozornost nás obou. Ano, o nich se jistě dá hovořit. Snad. Alespoň nějakou chvíli. A ta cesta vlakem zdála se pojednou tak zdlouhavá. Už abychom byli v cíli. Ještě nějaký čas to potrvá. Co se dá dělat? Začněme tedy. A kdoví, třeba budeme příjemně překvapeni. Jakmile se pak naše pohledy opět náhodně střetly, na okamžik se zahleděl kamsi dál, mimo mě a s mírným odkašláním spustil. A šlo mu to. To víte, nejlépe, nejzasvěceněji a konec konců i nejraději mluví každý sám o sobě.

“Musím se nad tím vždycky pozastavit, když nějaká taková událost vyvolá z mé paměti obrázky zašlé tak dávno, že již snad ani nebylo možné očekávat jejich návrat na hladinu mé mysli. Vždyť je to jen pár hrajících si dětí. Nic víc. A přece tak prostý výjev dokáže mě vrátit o tolik let zpět. Do vzdáleného času, kdy jsem já byl jedním z nich. Kdy i já jsem s kamarády ovládal naše sídliště, každý jeho kout, každý strom a lavičku. Kdy i já jsem se zmocňoval prostoru, do kterého jsme společně vstoupili. Bez dovolení. A bez rozmyslu. A mnohdy jsme pak byli vyvedeni z omylu, že možnosti našeho počínání nemají žádných hranic. Ty nám jen pozvolna byly odhalovány. Často se to stávalo prostřednictvím značně bolestivých událostí. Jen postupně a velmi neochotně dbali jsme přicházejících nepsaných a někdy i těch psaných pravidel a nařízení. A tu a tam se stávalo, že jsme záměrně a zcela s rozmyslem testovali platnost a pevnost těch příkazů, abychom se pak na vlastní kůži dozvěděli, jak surová je chuť nemilosrdného trestu.”

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 42 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 42 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největ...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Odpuštění  není o tom ...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největ...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod....
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Každý nový vztah  je tak trochu vabank ...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Tanečky v lázních   Seděl jsem u snídaně v lázeňské restauraci a doufal, že mi čtrná...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Část I.   Nic z toho, co je kolem mého já, mě nebaví. Obestírá mne nuda a já stále p...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
0