Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát centimetrů. Váha mi kolísá okolo šedesáti až šedesáti pěti kilogramy. Mám dlouhé, po lopatky hnědé vlasy, ale od puberty si je barvím na různé barvy, až jsem nakonec zůstala u červené. Oči mám šedo-zelené. Jinak vlasy většinou mám spletené do culíku. Sem tak si je nechávám rozpuštěné, ale jsme sportovně založená rodina, takže jsem si zvykla je mít spletené do culíku neboli koňského ohonu. Tím, že jsem naznačila, že jsme sportovní rodina, tak nosím ráda sportovní oblečení. Ale třeba do práce mám tmavě modrý kostýmek. Pracuji jako sekretářka v jedné firmě. Jde o zahraniční firmu, ale tato firma má pobočky po celém světě, takže i u nás v České republice. Pocházíme z Karlových Varů. Jsem skoro sedmým rokem vdaná, ale poslední čtyři roky, co se nám narodil syn, si jdeme po vlasech. Takže každodenní hádky jsou na denním pořádku. Nejhorší je, že to odnáší právě náš syn.
Náš syn, kterému jsou čtyři roky, je sto osmnáct centimetrů veliký. Váží okolo pětadvaceti kilogramů. Má krátké černé vlasy, jako jeho otec. Ale barvu očí má zase po mně. Takže šedo-zelené. Nerad se češe, takže většinou vlasy má rozčepýřené. Když mu navrhnu, že mu to zkrátím, nebo spíše půjdeme k holiči, tak to protestuje, že s ním nic nehne. Nechávám ho být. Říkám si, že je ještě malý, a že z toho vyroste. U nás od pěti let je fotbalový kroužek. Takže ho tam chceme přihlásit, ale ještě ten rok si musíme počkat. Jmenuje se Daniel Hodač a také je sportovně založen. Já bych Daniela ráda viděla na atletice, protože je výborný v běhu, ale sám tvrdí, že chce hrát fotbal. Ještě tu byla varianta, že místo fotbalu by hrál tenis, ale manžel by rázně proti tomuto sportu. Já se s ním hádat nechtěla a tak jsem výjimečně rezignovala a s tím fotbalem souhlasila. Jinak Daniel navštěvuje místní školku. Byl to veselý klučina, ale poslední rok se změnil. Je zamlklý, vystrašený, hlavně co se táty týká. Ale já věřím, že z této bázlivosti vyroste. A co je nejhorší? Každý den, je svědkem hádek mezi mnou a jeho otcem.
Můj manžel a otec Daniela se jmenuje Michal Hodáč. Je mu skoro třicet. Narozeniny má v září a ono teprve panuje začátek léta. Michal měří sto osmdesát devět centimetrů a váží okolo sedmdesáti kilogramy. Nosí krátké černé vlasy, spíše než krátké by se dalo říci, že jde o ježka. Jeho oči jsou modré, a když pracuje nejen v práci, ale když je více práce, bere si práci i domů, tak na nose má dioptrické brýle. Ale v nich není moc často. Nebo aspoň doma ne. Pracuje jako obchodník v jedné automobilce. Takže se jednou za čas stane, že jede někam za prací. Nebo spíše tomu říkáme, jezdí na obchodní cestu. Většinou je to po České republice, ale jednou ročně se stává, že jede i do zahraničí. Je to dost přísný člověk, obzvlášť na Daniela. Michal totiž chtěl, aby náš syn nechodil na fotbal, ale na box. Což jsem rozhodně zakázala. A svým způsobem, když jsem udělala kompromis já, že jsem si neprosadila tenis, a Michal box. Takže zbylá varianta byla tak, že vyhrál fotbal. Před narozením Daniela, dost dobře skrýval svou pravou povahu. Po narození syna, se začala jeho pravá podoba vybarvovat. Protože Michal je ten, kdo vždy je ten, kdo vyvolá hádku.
Bydleli jsme na sídlišti v jednom paneláku, ve čtvrtém patře. Byl začátek července a my tři jsme se chystali jet do středu města, kde je budova, kde má kancelář naše poradkyně. Kdyby nebyl Daniel na světě, tak bych, jsem se s Michalem rozvedla dávno, ale tím, že jsme měli malého syna, tak jsem o rozvodu sice přemýšlela, ale hledala jsem i jiné varianty, jak ještě naše manželství zachránit. Jedna moje kolegyně z práce mi doporučila rodinnou poradnu. Michal byl zásadně proti, ale nakonec tam s námi šel. Po pěti sezení, si to oblíbil a už neměl řeči, jak se mu tam nechce. Ba naopak, vypadalo to, že se těší.
Já už byla oblečená do bílých tříčtvrtečních kalhot a červené košile s bílými ponožkami. Bylo pondělí a my měli sezení. Tím, že jsem byla oblečena, jsem šla do pokojíku Daniela, se podívat, jak je na tom. Na sobě už měl modré kraťasy a modro-bílé ponožky. Zrovna zkoumal bílé tílko, jak si ho na sebe obléci. Neměl na něm obrázek, takže bylo pro něho těžké určit, jaký strana je ta správná. Chvíli jsem stála u dveří a s úsměvem na rtech jsem Daniela sledovala.
„Ukaž, pomohu ti.“ Nakonec jsem tiše promluvila a stále se usmívala. Daniel se na mě podíval a usmál se. Hned mi to tílko podal do ruky. „Podívej se Danieli. Když tílko položíš, takhle na postel, tak se vždycky podívej na límec. To je ta díra, kam dáváš hlavu. Vidíš, jak je ten přední límec nízký?“ ukazovala jsem mu, jak si má pro příště pamatovat, správnou stranu tílka, kterou si má dát dopředu, a kterou dozadu. Daniel se pozorně díval a pokyvoval hlavou. „Tak to přijde dopředu.“ Povysvětlila jsem s úsměvem. Daniel se zazubil a hned si to tílko na sebe vzal a to správnou stranou. Pohladila jsem ho po vlasech. „Vidíš, jak jsi šikovný.“ Usmívala jsem se u toho.
„Díky moc mami. Zkusím si to pro příště zapamatovat.“ Slíbil mi Daniel. Nepočítala jsem, že si to zapamatuje hned, ale věděla jsem, že mu to nebude trvat zas tak dlouho a s oblékáním už absolutně pomoc nebude potřebovat. Sice mu byly čtyři, ale léta utíkala a za chvíli půjde do první třídy.
„Kde mám tu černou kravatu?!“ ozval se křik z obýváku. Šlo o Michala, který podle oslovení oděvu, hledal kravatu. Měla jsem z toho jeho návalu vzteku špatný pocit.
„Na místě, kde máš všechny kravaty!“ křikla jsem ještě z pokojíka. Křičela jsem z důvodu, aby mě Michal slyšel. Ještě jednou jsem pohladila Daniela po vláskách, který bohužel se tvářil jak holé neštěstí. Pousmála jsem se na něho. Chtěla jsem říct, neboj to bude dobré. Ale věděla jsem, že bych mu lhala a my se snažili Daniela učit, že lhaní není správná věc a lhát se nesmí. A kdybych mu řekla, že to bude dobré, tak bych mu lhala a šla špatným příkladem. Dělala bych přesný opak, než který hučíme do Daniela. Ten správný směr. Proto jsem nic neřekla a šla ke dveřím od obýváku.
Když jsem byla u dveří u obýváku, tak Michal se nakláněl k šuplíku u skříňky, kam si dával veškeré své kravaty. Měl jich tucet a nedokázala jsem pochopit, proč jich má tolik, proč se jich nezbaví. Michal se otočil, takže mě viděl, jak stojím u dveří.
„Tam není!“ stále křičel. Bylo mi jasné, že se chce pohádat. A to kvůli kravině. Měla jsem poslední dobou podezření, že ty hádky vyvolává naschvál. Že se hádat chce.
„Tak to nevím, kam sis tu kravatu dal!“ zvýšila jsem taky hlas, protože nejsem typ člověka, co si hned všechno nechá líbit. Bráním se, což má pak za následek, i já se chci hádat. Ale je pravda, že mě Michal vytáčel už jen tím, jak na mě promluvil. Michal se narovnal. Byl v černých kalhotách od obleku a takové béžové košili.
„Ty mi ty kravaty uklízíš!“ obořil se na mě Michal.
„Ale vždy ti je dám na místo, kam patří!“ ohradila jsem se.
„No, ale teď tu ta kravata není!“ trval si na svém. Měla jsem co dělat, abych úplně nevybuchla. Šla jsem k šuplíku, hledat tu kravatu. Po chvíli jsem ji našla.
„Tady ji máš!“ hodila jsem tu kravatu po Michalovi dost naštvaně. Ba zuřivě.
„Kde byla?!“ zeptal se podrážděně a kravatu zvedl ze země, protože to nečekal a nechytil ji a začal si ji uvazovat.
„Tam, kam ti je dávám!“ řekla jsem dost naštvaně a na Michala se ani nepodívala.
„Ale tam tato kravata nebyla! Díval jsem se!“ hájil se zlostně.
„Tak jsi slepý, jak patrona! A příště se nejen o kravaty, ale i o své jiné věci staráš sám!“ ztrácela jsem trpělivost a začínala být v obličeji ještě víc rudá vzteky, než jsem byla na začátku.
„Mami, tati, nehádejte se.“ Ozval se tichý dětský hlásek u dveří u obýváku. Otočila jsem se ke dveřím, kde stál Daniel.
„Broučku, my se nehádáme. Jenom výměna názorů. Jen trošku zvyšujeme hlas.“ Zalhala jsem mu, ale snažila se to nějak šetrně vysvětlit, aby do pochopil. Přeci jenom mu byly čtyři roky. Otočila jsem se zpátky na Michala. „Ty se obleč! My se jdeme obout!“ řekla jsem zlostně. Ale co jsem se otočila zpátky na Daniela, tak jsem na rtech vykouzlila úsměv. Nastavila jsem levou ruku, za kterou se Daniel chytil svou pravou maličkou ručkou, a šli jsme do chodby se obout. Jak jsem říkala, panovalo léto, takže si Daniel vzal sandálky a já pantofle. Otevřela jsem dveře a šla na chodbu před výtah čekat s Danielem na Michala, který do pěti minut dorazil.
Když si Michal obouval polobotky, tak jsem zamykala byt. Klíče dala do své malé taštičky, kterou jsem měla u sebe, a Michal mezitím přivolal výtah, do kterého jsme nastoupili a jeli mlčky dolů na parkoviště.
Auto máme zaparkované hned u baráku. Máme BMW modré barvy. Michal sedl hned za volant a já dala Daniela do autosedačky a sedla si k němu. I já si dala pás a Michal vyjel do města, kde sídlila naše rodinná poradkyně. Já řidičák neměla a ani jsem ho nechtěla, ale za této situace jsem vždy si říkala, že to nějak skousnu a ten řidičák si udělám.
Poslední půl rok, když se jelo autem, tak jsem si sedla dozadu k Danielovi. Dopředu k Michalovi vůbec ne. A sami jsme nikam už takové tři roky nikam nejeli. V autě panovala tichá domácnost, takže nikdo nic neříkal.
Za deset minut jsme byli ve městě a Michal parkoval na placeném parkovišti. Když zaparkoval, tak vylezl a šel zaplatit. Já si taky vylezla a ještě pomohla ven Danielovi. Poté, co Michal dal za přední sklo auta lísteček o zaplaceném parkovném, auto zamkl a my šli do té nejvyšší budovy, co ve městě máme. Měla okolo osmnácti pater. Zde většinou byly kanceláře různých firem.
Rovnou jsme si to namířili k výtahům, protože naše poradkyně měla svou kanceláře v desátém patře. Když jsme vystoupili vydali jsme se doleva na konec chodby. Tam byl malý stoleček a dvě židle. Oba jsme si sedli, Daniel si sedl na můj klín. A čekali jsme, až budeme vyzváni jít dovnitř.
Po pěti minutách se otevřely dveře, ve kterých se objevila ženská postava. Šlo o naši poradkyni.
„Pojďte Hodačovi dál.“ Usmála se na nás. Michal šel jako první. Daniel mi slezl z klína, chytil za ruku a oba také vstoupili dál.
Hlasité předčítání
