Povídka

Snová melancholie

Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatní vrstevníci, raději jsem zůstával doma, zavalen v knihách nebo se oddával metalové hudbě. Ve třídě jsem seděl až úplně vzadu a užíval si, jak si mě učitelé v drtivé většině případů ani nevšímají. Byl jsem tak spokojený. Nepotřeboval jsem mnoho vzruchu kolem sebe. Stačilo mi jen pár věrných přátel a moje rozmanitá kolekce hudby. Nic víc jsem ke štěstí nepotřeboval. Ale jak už to tak bývá, nic netrvá věčně. Můj pohodlný stereotyp narušila událost, která mě navždycky změnila.

*

Sotva zazvonil zvonek, do třídy vešla naše třídní učitelka. Její tvář protínal křečovitý úsměv. Byl to poněkud nezvyklý pohled. Ta ženská se usmála snad poprvé, za ty dva roky, co ji znám. „Žáci,“ pronesla hlasem plným falešného entuziasmu a nadšení, „mám pro vás důležité oznámení. Do třídy vám přibude nová žačka.“ Třídou se rozeznělo vzrušené švitoření zvědavých spolužáků. I já jsem zpozorněl. Je to velká událost, když k vám do třídy tak nečekaně přijde nová tvář. „Ticho!“ vyprskla učitelka hlasitě a v jejích očích se objevil ten starý známý žár a autorita. Všichni jsme rázem ztichli jako lusknutím prstů. „Prosím, všichni náležitě svoji novou spolužačku přivítejte,“ opět nasadila ten falešný tón a žár najednou vymizel. „Pojď dál!“ Do třídy vstoupila už na první pohled dost nervózní dívka. Sotva jsme ji zahlédly, třídou se opět rozeznělo šeptání zvědavých spolužáků. Párkrát jsem i zaslechl útržky vět, typu: „Ty vole, čum na ty kozy!“ nebo „Co to má kruci na sobě?“ se kterým se svezlo i posměšné chichotání, většinou ze strany holek. A já? Já jsem na ni jen zíral s ústy otevřenými dokořán. Byla nádherná. Na sobě měla vysoké počmárané boty, pokryté různými nápisy a nepravidelnými čárami, dávajícími dohromady podivný ornament, tmavé rifle, džínovou vestu a tričko s názvem nějaké obskurní metalové kapely, s dost morbidním potiskem, který upoutal pozornost nejednoho z nás. S úsměvem na tváři jsem sledoval šokovaný výraz naší učitelky, která si nápisu také všimla. Nemohl jsem od té holky odtrhnout oči. Měla nádherné blonďaté vlasy, třpytící se jako paprsky slunce, tvář křídově bledou a úžasné tmavě modré oči, které trochu vyplašeně těkaly po třídě. „Třído, tohle je Kateřina,“ ukázala na ni učitelka prstem. „Kateřino, co kdybys nám o sobě něco řekla?“ Dívčina hlasitě polkla a trvalo jí pár nádechů a výdechů, než trochu rozpohybovala mluvidla. „A… ahoj, jmenuju se Kateřina, a zrovna jsme se sem s rodiči přistěhovali z Brna. Co o sobě říct? Mám ráda přírodu, hudbu, a celkově všechno, co se naskytne. Hrozně se těším, až se tu rozkoukám a všechny vás poznám.“ Na její tváři se objevil úsměv, nejistý a plachý, ale já jím byl naprosto okouzlen. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to, jako kdyby se ten anděl usmál přímo na mě. Rychle jsem sklopil zrak a dělal, že si něco zapisuji do sešitu. „Dobrá, to bylo velice zajímavé, Katko,“ pronesla učitelka nezúčastněně. „Má na Kateřinu někdo nějaký dotaz?“ Pár rukou se zvedlo do vzduchu, ale vyvolaná byla Zuzana, rozmazlená dceruška našeho starosty. „Jo, odkud máš tyhle šaty? Z roku 1986?“ Teď se začali hlasitě smát všichni. Zuzana si samozřejmě nemohla odpustit svoji typicky štiplavou poznámku na účet nově příchozí. Nikdo ji vlastně za vtipnou nepovažoval, ale už ve svém mladém věku měla v mnoha ohledech určitý vliv na lidi kolem, především díky jejímu otci, takže jí všichni radši lezli do zadku, a i teď radši propukli v hysterický smích, než aby riskovali nějaké problémy s jejím otcem, který se nebál zajít do krajností, jen aby byla jeho dcerka spokojená. Už ani učitelce se nepovedlo třídu utišit. Kateřině zmizel úsměv z tváře, a raději se smutně zadívala do země. Učitelka ji poslala, ať si najde místo, kam si sedne. Bylo mi jí líto. Sledoval jsem, jak prochází mezi lavicemi jako uličkou hanby, a někteří Zuzanini pohůnci na ni házely zmuchlané papírky. Ten nepříjemný pocit, který teď jistě cítila, znám moc dobře. Mě si takhle dobírají snad každý druhý den. Vlastně se z toho stalo něco jako třídní rituál. Mně už to ani nevadí, člověk si časem zvykne. Katka si sedla do lavice hned vedle mě a začala si vybalovat učení. Téměř ihned jsem ucítil její parfém. Ta vůně byla neuvěřitelná, sladká a opojná. Mé ruce se začaly třást, jak jsem z ní byl nervózní. Podařilo se mi ale od ní odtrhnout zrak a zahlédnout spolužáky, jak na nás pobaveně zírají. Zaslechl jsem, jak někdo šeptá; „Čumte na to! Divnej a divnější!“ zatímco si na nás pobaveně ukazovali. Já už jsem to skoro ani nevnímal, ale bylo vidět, že Kateřinu jejich chování velmi rmoutí.

*

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Tomáš Vanc ml.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest
0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 53 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Další novinky autora:

Četba díla zabere cca 53 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Další novinky autora

0