Zítra mě propustí. Nemohu tomu uvěřit. Po takové době být zase volný. Celých čtyřicet let jsem na to čekal a teď mám strach. Jaké to vlastně venku je? Celou tu dobu mě držela nad vodou moje matka. Nebýt její pomoci, nevím, jak bych to nervově přečkal. Byl jsem odsouzen před čtyřiceti lety, za trojnásobnou vraždu. Nahráli to na mě šikovně. Nic nepomohlo, že jsem byl nevinný. Čtyřicet let těžkého žaláře. Matka prodala dům ve městě a přistěhovala se sem do blízké vesnice. První návštěvu mi povolili po třech letech. Nebýt těch matčiných návštěv, byl bych se již dávno zbláznil. Zítra. Už zítra. Ještě dvacet hodin. Budu volný. Volný.
Jenže co dál? Nemám práci. Matka mě živit nemůže. Je jí 82 let. Sotva chodí. Měl bych ji teď živit já. Jenže nic neumím. Ostatně těch čtyřicet let jí nikdy nebudu moci splatit. Čtyřicet let. Strašná doba. Svět prodělal dvě velké války. Možná, že kdybych zůstal doma s matkou, už bychom byli oba dávno mrtví.
„Oběéd!“ Ozvalo se za dveřmi. Nastavil jsem ešus a čekal. Fazole. Zase fazole. Už nikdy nebudu jíst fazole. Zítra. Již zítra.
„ Johny vstávej. Jdeš domů.“
Otevřel jsem oči. Celých čtyřicet let jsem čekal na tu větu. Vstal jsem a rozbrečel se. Bože, dobrý bože jsem volný. Svobodný člověk. Nejdřív musím k matce. Vlastně je to jediné místo kam jít mohu. Neviděl jsem ji už dva roky. Od té doby, co ji zchromly nohy, mi jen psala.
Tady to někde musí být. 20, 22, ano tady, Dlouhá 24. Přesně jak mi ho popsala. Malý domek se dvěma okny do ulice. Prý si pořídila elektrický zvonek. Asi to bude tenhle knoflík. Krátce jsem zazvonil. Lekl jsem se toho zvuku. Chvíli jsem čekal, jenže nikdo neotvíral. Už jsem chtěl jít čekat na zahradu, vtom se dveře otevřely. Stála tam ona. Moje zlatá maminka.
„Ahoj mami.“ Hlas mi přeskočil.
„Synku.“ Zašeptala.
Objali jsme se a začali oba plakat štěstím i žalem. Mami. Odpusť. Tak dlouho. Hrozně dlouho.
„To není tvoje vina. Teď už bude dobře. Pojď, dáš si kávu.“
Seděli jsme na verandě a povídali si do rána.
„Mami, na světě je krásně. Svět je krásný v každé podobě, když ho obklopuje láska. Vzal jsem matčiny staré ruce do svých a políbil je. Jako posté jsme se oba rozbrečeli. Tentokráte však spolu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Námět nespravedlivě odsouzeného vězně, který se po desítkách let vrací na svobodu, je sice v literatuře poměrně častý, ale tvé zaměření na silné pouto mezi matkou a synem mu dodává krásný lidský rozměr. Zápletka je přímočará a nosná myšlenka o síle lásky, která překoná i to nejtemnější období, funguje skvěle. Pro příště bys mohl zkusit přidat nějaký nečekaný zvrat nebo hlubší tajemství ohledně samotného odsouzení, aby byl příběh ještě originálnější.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti velmi dobře zachytit stísněnost vězeňského prostředí i hrdinovy obavy z neznámého světa venku. Emoce v závěru při shledání s matkou působí upřímně a dojemně, čtenář s postavami opravdu soucítí. Atmosféra by byla ještě silnější, kdybys více popsal smyslové vjemy hrdiny bezprostředně po propuštění, například jak voní vzduch svobody nebo jak na něj působí hluk ulice.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, plynulý a má svižné tempo, což je tvá velká přednost, díky které se příběh snadno konzumuje. Přechod mezi propuštěním a nalezením domu je ale trochu moc zbrklý, zkus příště dějové skoky více rozepsat a zpomalit. V textu se objevuje pár drobných chyb, jako je chybějící interpunkce, zapomenuté uvozovky v posledním odstavci nebo tvar ‘ji zchromly’ místo ‘jí’, ale nenech se tím odradit, protože tvé vyprávění má srdce a to je hlavní.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi dojemný a hezky napsaný příběh, ze kterého čiší upřímná emoce a naděje. Máš skvělý cit pro vykreslení vnitřního prožívání postav, což je pro spisovatele obrovský dar. Pokud zapracuješ na plynulejších přechodech v ději a dáš si po sobě text ještě jednou přečíst kvůli drobným překlepům, tvé povídky budou naprosto strhující. Jen tak dál, máš velký potenciál a rozhodně nepřestávej psát!