Jako každého rána přicházela ta mírně obtloustlá paní na pláž obtěžkána taškou se spoustou důležitých věcí a lehátkem. A jako každé ráno ji doprovázel chlapeček, kterého nutila držet se její volné ruky. Mládeneček by raději cestou k moři poskakoval jako kůzle, jak se těšil na první chladivý dotek mírných vlnek. Ale maminka trvala na tom, že je třeba jít zvolna a způsobně.
Pláž byla ovšem kouzelná. Na jedné straně se její oblouk stáčel ke starobylým domům a hradbám černohorského městečka B. Na druhém konci pláž uzavírala bělavá skála, bíle se ve slunci třpytil i malý ostrůvek v zálivu.
Osada nad pláží se jmenovala stejně (jak rozkošné) jako jejich domácí. Ostatně jmenovalo se tak mnoho zdejších usedlíků, kteří také pronajímali pokoje a pracovali ve vzdálenějších hotelích na pobřeží.
Chladivý kamenný domek byl docela pohodlný, ovšem až na „úplně příšerný dřevěný záchodek na dvorku“ (jak paní psala kamarádkám na barevných pohlednicích).
Poznamenejme ještě, že vesničkou protékal obstojně čistý potok, který ústil do moře v blízkosti zvláštního modrozeleného balvanu uprostřed pláže. Bylo to výhodné; plavky a koupací boty se tak daly snadno zbavit soli z mořské vody.
Každé ráno přicházel chlapeček s maminkou k vodě. Tatínek se dopoledního koupání neúčastnil. Raději zůstával s knihou v chládku pokoje, kde občas po stropě či žaluziích přeběhla drobná ještěrka. Paní se jich nejdříve bála; hlavně měla strach, že jí ve spaní zvířátko spadne do obličeje. Později vzala ještěrky na milost, když zjistila, že s velkou chutí likvidují nepříjemné mouchy a tučné večerní můry.
Na pláži většinou byli až do oběda sami, panoval tu rajský ospalý klid. Bylo tomu tak i onoho podivně tragického dne. Maminka s chlapečkem rozložili lehátko a bleděmodrou deku a paní se bohatě natřela opalovacím krémem. Bohužel příliš nehnědla, jen (jako většina blondýn) na slunci zrudla a po použití dalších kosmetických prostředků „apres soleil“ na tom druhého dne byla zase stejně.
Chlapec byl také svědomitě namazán, oba se vybavili kloboučky a slunečními brýlemi a paní se uvelebila do lehátka s časopisem. Do vody ovšem chlapeček bez doprovodu nesměl a tak se většinu času zabýval co nejblíže pěnivému okraji vln písečnou architekturou. Někdy se pokoušel přehradit potůček, i když mu písečná hráz i v mělkém proudu mizela pod rukama. Ale mohl se tak bez rizika vynadání máčet.
Jak již bylo řečeno, onen podivný den začal jako každý jiný. Lehátko, opalovací krém kbelíček a lopatka. Hoch tentokrát začal pracovat na velké vodní nádrži. Už dříve si totiž všiml, že do jamky vyhloubené dostatečně hluboko prosakuje voda. Bylo velmi zajímavé sledovat napouštění důlku i jeho postupné zaplňování proudícím mokrým pískem. Chlapeček si tedy usmyslel, že vybuduje veliké jezero, které spojí průplavem s mořskou hladinou. Dokonce by se tu dala umístit i malá flotila klacíků a kousků kůry, které sbírával podél vody.
Maminka na lehátku si zakryla nos proužkem papíru a zřejmě zadřímala, časopis nepovšimnut ležel na písku. Chlapeček se pustil do díla. Vyhazoval lopatkou písek co nejrychleji, prosakující voda však daleko více písku strhávala zpět do vyhloubeného dolíku. Lopatka byla příliš malá a navíc se rukojeť z měkkého plastu nevhodně ohýbala. Hoch nakonec usoudil, že lepší bude užít místo lopatky přímo ruce. Nebylo to ostatně nepříjemné, Žádné záludné ostré kamínky nebo úlomky mušlí tu nebyly a vlhký písek příjemně chladil.
Rozkročil se zeširoka a házel za sebe písek obouruč. A tu mu přišlo v hlubokém předklonu pohlédnout mezi rozkročenýma nohama za sebe. Zmocnil se ho děs. Svět se převrátil vzhůru nohama a on se jako moucha držel na jeho stropě. Dole pod ním byla nedohledná modrá hloubka bez hranic. Strašně se toho pohledu polekal. Pocítil hrůzu z té modré prázdnoty a tak se zoufal snažil něčeho zachytit. Ale mezi prsty mu jen protékal mokrý písek. Tiše vykřikl „maminko!“ … a propadl se do propasti oblohy dole pod ním.
Když maminka procitla z krátké dřímoty, chlapeček byl pryč. Prostě nikde nebyl. Nedokázala říci, kam se poděl. Hledali ho nejdříve kolem pláže, přivolaní policisté obrátili vesničku naruby. Ani potápěč neuspěl. Chlapeček zmizel beze stopy.
Maminka se nikomu nesvěřila s pocitem, že v polospánku zaslechla, jak ji tiše a ustrašeně volá.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad začíná jako zcela běžná prázdninová historka, ale závěrečný surreálný zvrat s pádem do oblohy je naprosto fascinující a mrazivě originální. Tento kontrast mezi všedností a magickou hrůzou funguje skvěle, i když samotný přechod k nadpřirozenu by mohl být o něco pozvolnější, aby čtenáře ještě více napnul. Rozhodně jde ale o velmi nosnou myšlenku, která v mysli zanechá silný dojem.
Atmosféra – ★★★★★
Podařilo se ti mistrně zachytit línou, ospalou a lehce stereotypní náladu letního letoviska, do které se čtenář okamžitě a snadno ponoří. O to úderněji pak působí závěrečný pocit závratě a existenciálního děsu, kdy se svět doslova obrátí vzhůru nohama. Emoce chlapce i matky jsou vykresleny uvěřitelně a závěrečná pointa s tichým voláním vyvolává příjemné mrazení v zádech.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, má příjemně vypravěčský, až lehce archaický nádech, který textu dodává osobité kouzlo. Slovní zásoba je bohatá, popisy prostředí působí plasticky a tempo vyprávění se v závěru skvěle zrychluje. V textu je jen několik drobných chyb v interpunkci (např. chybějící čárka před ‘a tak’ nebo v seznamu ‘krém kbelíček’), ale ty nijak nenarušují celkovou plynulost a výborný dojem ze čtení.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi zdařilou povídku, která klame tělem – z idylického popisu dovolené se nečekaně vyklube působivý surreálný horor. Prokazuješ velký cit pro budování nálady a práci s kontrastem mezi banálním a nadpřirozeným. S drobnou korekturou interpunkce půjde o skutečně vynikající a zapamatovatelný text. Jen tak dál, tvé psaní má obrovský potenciál a rozhodně v něm pokračuj!