Vodní hladina

HumorMezilidské vztahyUmění

⏱️ Doba čtení: cca 25 minut

Vodní hladina

Pohled na vodní hladinu přehrady, která se klidně prostírá od břehu ke břehu, vzbuzuje u náhodných návštěvníků neopodstatněné nadšení a z toho vzápětí plynoucí závist, že my, kteří ten pohled denně takříkajíc konzumujeme, máme to štěstí, že zde žijeme. Ale realita je jiná. Každý, kdo zde žije, ví, že lesknoucí se klidná hladina je jen dočasný stav. Nemůžeme nic hodnotit jen podle povrchu věci. Musí se vzít v úvahu i hloubka. A to pak jsme už pod povrchem věci, i když ještě ne zcela u dna. Je tedy stav věcí na hladině a stav věcí pod hladinou. O tom však s náhodným návštěvníkem nemá smysl mluvit, tomuto tématu on nerozumí, neboť je zcela a beze zbytku zaujatý vjemem, který mu brání podívat se pod povrch, do větší hloubky, vidí jen tu nádheru klidné vodní plochy. Ta v jeho případě rozhoduje za něj, protože je jí unešen. Přiznejme, že i my bychom jí byli unešení, kdybychom ji v té nádheře a rozlehlosti uviděli poprvé. My ji však vídáme každý den a máme to štěstí, že o ní můžeme pojednat jako o realitě, bez zkreslujícího prvního dojmu. Když se nám něco jeví, obvykle to tak není.

Taková je naše zkušenost s realitou.

Realita není jednotná.

Vybírá si a vysílá první dojmy ke každému jinak. Někdo vidí hned břeh, jiný bezcílně bloumá pohledem po široké vodní ploše, jiný zas slyší, jak vlnky šplouchají o skalnatý břeh, někdo obhlédne všechno naráz: břeh i hladinu. To podle toho, jak si vodní hladina, jako prvek určující, usmyslela. Nepleťme se, lidský faktor je tu jen receptor s individuálně zabarveným rozsahem. Určující je vodní hladina, ta vysílá signály, které se pak v různých lidských receptorech, jak my říkáme, v obdivovatelích, kterými jsou naši dobře známí náhodní návštěvníci, různě vykládá. S námi už hladina komunikuje jinak. Ví, že tu s ní žijeme všední upoutaný život, že jsme tak trochu už její součástí. Domnívám se, že je tomu tak proto, že víme o jejích hlubinách. My se o první dojem, který na nás dělá, nestaráme, my se hned o realitu zajímáme. My se nekocháme pohledem, my hledáme. A to je činnost, která má kořeny hluboko v nás. Nikoliv tedy v dojmu, který k nám vodní hladina vysílá.

Tak třeba u břehu, který mírným spádem klesá do větší hloubky, rejdí hejna rybiček, míhají se jako stínky, jsou to taková pohyblivá smítka vodní, zčeří hladinu, když zmateně prchají vylekána dravou rybou. Když je zahlédneme, jsou už zpravidla na útěku před námi. Je to jen okamžik, jen první malý krůček k pravdě, jen milimetr na ploše několika čtverečních kilometrů. Ale takto kdybychom každý drobný jev zkoumali a pokračovali, nikdy bychom nedospěli do cíle, protože čím více a hlouběji jdeme, tím více žasneme. A žasnout neznamená nic jiného než zírat jako ti náhodní návštěvníci. Takže my musíme jít stále vpřed, nežasnout, ale na každém kroku odhalovat souvislosti. Co je s čím? Kdo je s kým? Hejna malých rybek jsou potravou dravých ryb. Ty ovšem žijí v hloubkách a jen kvůli lovu se odvažují doplout až k pobřežním mělčinám. Někdy máme to štěstí, že je zahlédneme jako torpédo, dlouhý temný stín, který se při břehu mihne, uloví rybku a silným záběrem ocasní ploutve plácne do vody. Ozve se šplouchnutí. Je to jen mžik, kdy se hejno rybek rozprchne jako prskavka a dravá ryba už zmizela, pluje zase blíž k hlubinám. Pro náhodného návštěvníka šplouchnutí znamená, že tam něco je, pro nás, kteří víc chodíme a přemýšlíme, to znamená, že tam už nic není. To, co skutečně existuje od věků do věků, je věčná pravda, ta leží v největší světové hloubce až u samého dna. Je opravdu malá šance, že se tam někdy někdo dostane. Rozhodně ne žádný z badatelů, kteří zkoumají jen hloubku, měří ji v metrech od klidné vodní hladiny po samé dno. Ti neobjeví ničeho. Kdyby tvrdili, že něco zahlédli, či že viděli, nevěřte jim, oni tu hloubku jen měřili. Kdežto my s přírodou hluboce spjatí, my zkoumáme, my přemýšlíme a na základě dílčích pozorování, která dáváme do správných souvislostí, postupujeme stále vpřed. Zafouká vítr a zčeří vodní hladinu, přijde jaro a rychlé tání přinese záplavu a dravý proud pod hladinou se žene do kotliny, kde je voda jako v hluboké míse stojatější, klidnější a rozumnější. Tak ani v tomto místě, které jsme si zvolili za realitu svého života, nemusíme dojít až k samé podstatě pravdy, k tomu malinkému zrníčku, protože ta pravda nejhlubší je třeba stovky a stovky kilometrů od nás někde v nejhlubších hlubinách oceánu. Je sice se všemi toky světa propojená, protože vodní síť spolu s oceány tvoří jeden gigantický celek, ale to je tak asi všechno, co se o té nejhlubší pravdě dá říct. Popírat ji, to taky nemá smysl. Jediné, co může mít nějaký smysl, je to, že si ji zvolíme za svůj cíl. Malinkou tečku někde na konci vesmíru. Rozumíte? Čím víc se k ní přibližujete, tím víc se vám zvětšuje. V našem případě nic. Ledaže by neplatil princip vzdálenosti a na jeho základě přibližování a zvětšování, nýbrž princip jiný, princip myšlenkového pronikání. Bez ohledu na vzdálenost. Jinak na takové přibližování jeden kratičký lidský život nestačí, ten ji přiblíží o milimetr. Na přibližování nestačí ani milion milionů lidských životů, protože ta vzdálenost je pro nás nepředstavitelná. Máme pro tuto příležitost vybudovány pravdy náhradní, tak zvané zástupné. Ty zastupují tu nejhlubší pravdu ve velmi malinkých, omezených souvislostech. V lidských rozměrech. V kategoriích nám srozumitelných. Třeba jaro léto podzim zima. Změna počasí a jeho přímý vliv na přírodu. Pohyb vodní hladiny. V zimě led, na jaře tání, v létě déšť, krupobití a vlnobití, na podzim labutě a spadané listí. A v každou roční dobu náhodní návštěvníci, obdivovatelé.