Kandidát na senátora
Ředitel základní školy v Horní Dolní u Šestákova šel z práce napružený na svět, který mu do školy posílá samé blbce a učitele, kteří nezvedené žactvo stěží naučí jen abecedu a dožadují se vyššího platu, jako to po něm dneska chtěl učitel tělocviku Růžička, absolvent pedagogického institutu, který už neexistuje. Institut jako vzdělávací zařízení pro učitele základních škol ročník jedna až pět skončil hned po revoluci, poněvadž plodil učitelstvo nevalné kvality. Učitelky byly jakž takž, ty studium braly vážně a samy se i vzdělávaly četbou naučných knih, ale kluci, ač jich bylo pomálu, to flinkali a víc je zajímaly ty budoucí učitelky než učivo. Tak tenhle ten učitel panu řediteli, úspěšně tloustnoucímu muži kolem padesátky s kouty vlasů a brýlemi, které jeho vzpřímené figuře dodávaly intelektuálního vzhledu, zvedl mandle. Kdepak by na zvýšení platu vzal peníze? Chce snad Lojza, aby mu přispěl ze svého ředitelského platu? Lojza Růžička zcela pominul ironii, s jakou to bylo řečeno a tvářil, se, že jo, to by tak bylo správné. Nato mu ředitel doporučil, aby nemyslel na blbiny a věnoval se práci, děcka mu o přestávce dělají bengál a on jim to trpí, čímž své učitelské povinnosti plní jen na půl a plat přitom dostává celý. A vyhodil ho.
Kráčel vážným až skoro váženým krokem zabrán do úvah o světě i o životě. Zabočil za roh na náves a na zahrádce před hospodou uviděl Tondu, stejně starého spolužáka ze základky, jak tam u poloprázdného půllitru sedí a čumí.
„Nazdar Tondo,“ pozdravil se s ním. „Co děláš?“ zeptal se hloupě.
„Ahoj, Kadle, jdeš ze školy?“ zeptal se stejně tak Tonda.
Odkud by asi tak mohl jít ředitel školy v půl čtvrté odpoledne, když je škola, co by kamenem dohodil za rohem a chodí tudy každý den.
Ředitel si přisedl a debata v podobném prostoduchém stylu pokračovala, akorát s tím rozdílem, že ředitel řečnil a Tonda jen přitakával a čuměl. Ředitel se potřeboval vypovídat, mlel ty svoje omleté fráze o vývoji a ztroskotání, o světě, životě a pár drobných, bez ladu a skladu, jak ho co napadalo. Tonda sedící naproti němu u dřevěného stolu před hospodou, kde nikdo nebyl, poslouchal jen tak na půl ucha, kouřil při tom tu svou smradlavou cigaretu.
„A ty děcka! Pěkní smradi! Člověk aby s nimi jednal s velkou opatrností. To je nápor na psychiku, to jsou nervy a máš se co držet, abys nezakročil, prostě hledíš na to, kam ten svět spěje a musíš své emoce krotit. A Růžička chce, abych mu zvýšil plat. Rozumíš tomu? O pardon, o tom ty jako zatvrzelý místní patriot, se svým rozhledem nemáš ani ponětí. Ty žiješ u své lopaty, kde ti nic nehrozí a žiješ tak, aby ti ani nic nehrozilo, protože o nic neusiluješ.“
Tonda k tomu neměl co by dodal, neboť to poslouchal jen jako, a hlavně se chystal sám něco říct a ředitel mu nahrál tím, že o nic neusiluje. „Měl bys povýšit,“ řekl mu. Znělo to od něj moudře, jako kdyby o nějakém povýšení něco věděl. Ale dál už to tak moudře nevyznělo: „Tam nahoře by ti nevadilo, že pod sebou máš blbce, byl bys mezi svejma. Já si myslím, že bys měl dělat kariéru, kandidovat. Viděl bych to na senátora. Figuru na to máš a rozum taky.“
Hlasité předčítání
