Povídka

Nikolka

Toto dílo je (1/4) součást sbírky: 
Povídky a pohádky z jiného prostředí
  

Já, mé druhé já a zase já.

Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu opilých, nejspíš ztracených duší, vystřídá mrtvolné ticho, když do dveří vrávoravě vpadne podivně rozcuchaná osoba. Snažíce se doklopýtat k baru po tom, co vypila celou basu piv, uklouzne na rozlité břečce, lesknoucí se na zemi. Někteří přítomní si mezi sebou vymění pohledy a s nezájmem se vrátí k přerušeným debatám, jiní se na moment schýlí k obavám o její zdraví, které ale vystřídá vzpomínka k její obvyklé otázce, a další už se jen potutelně uculují při myšlence, jakápak ostuda opět vypukne.

Osoba, teď již opřená o bar, prosí o několikátý žejdlík oroseného piva, snažíce se na sebe nestrhnout pozornost, což je jí více než podobné, aniž by o to občas vlastně stála. Knedlík v krku přetrvá jen chvíli, jelikož do té malé věci v hlavě proudí zbytky energie, kterou se snaží opít a konečně uspat, uklidit, zahodit někam do tmy, daleko od zraku ostatních existencí. Marné. Tentokrát všechny ty bestiální debaty přeruší její krátké zvolání:
,,Víte, proč chlapi nemaj místo penisu kytky?!“
Hluk vystřídá netrpělivé napětí. Zvedá ke rtům žejdlík, pěkně na čas, nemusí mít všichni všechno hned, že jo.
,,Protože by jim furt uvadaly!“
Překvapení, znechucení, smích, nechápavost – vše se vystřídá v jedné malé chvíli. Zkouška lidské odolnosti vůči přirozenému šílenství proběhla úspěšně. Zdá se, že se stydí. Nestydí se. Stydí.

Vlastně nemá vůbec tušení, jak by se měla cítit, protože její postoj k hodnotě normálnosti nemůže být normální, když je od přírody nenormální, natož aby chápala stupnici normálnosti jiných normálně nenormálních bytostí.

Odchází.
Mezi dveřmi šenku ještě hlasitě vyřkne svou obvyklou otázku:
,,Nevíte někdo, kde mám boty?“

☆ Nehodnoceno ☆



    Část 2 >>

O autorovi

Nikola Dziubová

Ve hvězdách a kletbách je mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 2 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 2 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě nemě...
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
aneb o komunikaci ...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Každý nový vztah  je tak trochu vabank ...
Tanečky v lázních   Seděl jsem u snídaně v lázeňské restauraci a doufal, že mi čtrná...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Když jsem byl mladý a rozhodoval se, jestli se stanu policajtem, ještě jsem ale nevěděl, že budu m...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
0