Já, mé druhé já a zase já.
Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu opilých, nejspíš ztracených duší, vystřídá mrtvolné ticho, když do dveří vrávoravě vpadne podivně rozcuchaná osoba. Snažíce se doklopýtat k baru po tom, co vypila celou basu piv, uklouzne na rozlité břečce, lesknoucí se na zemi. Někteří přítomní si mezi sebou vymění pohledy a s nezájmem se vrátí k přerušeným debatám, jiní se na moment schýlí k obavám o její zdraví, které ale vystřídá vzpomínka k její obvyklé otázce, a další už se jen potutelně uculují při myšlence, jakápak ostuda opět vypukne.
Osoba, teď již opřená o bar, prosí o několikátý žejdlík oroseného piva, snažíce se na sebe nestrhnout pozornost, což je jí více než podobné, aniž by o to občas vlastně stála. Knedlík v krku přetrvá jen chvíli, jelikož do té malé věci v hlavě proudí zbytky energie, kterou se snaží opít a konečně uspat, uklidit, zahodit někam do tmy, daleko od zraku ostatních existencí. Marné. Tentokrát všechny ty bestiální debaty přeruší její krátké zvolání:
,,Víte, proč chlapi nemaj místo penisu kytky?!”
Hluk vystřídá netrpělivé napětí. Zvedá ke rtům žejdlík, pěkně na čas, nemusí mít všichni všechno hned, že jo.
,,Protože by jim furt uvadaly!”
Překvapení, znechucení, smích, nechápavost – vše se vystřídá v jedné malé chvíli. Zkouška lidské odolnosti vůči přirozenému šílenství proběhla úspěšně. Zdá se, že se stydí. Nestydí se. Stydí.
Vlastně nemá vůbec tušení, jak by se měla cítit, protože její postoj k hodnotě normálnosti nemůže být normální, když je od přírody nenormální, natož aby chápala stupnici normálnosti jiných normálně nenormálních bytostí.
Odchází.
Mezi dveřmi šenku ještě hlasitě vyřkne svou obvyklou otázku:
,,Nevíte někdo, kde mám boty?”
Hlasité předčítání