2. díl – Pokušení – 1. kap.

AkceDramaKrimiMezilidské vztahyNapětí

⏱️ Doba čtení: cca 6 minut

U Jane doma (z pohledu Jane):

 

Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zírala před sebe. Byla neděla a konečně byl volný víkend. Na volný víkend jsem se těšila, ale kdybych věděla, že když budu doma sama a místo, abych jsem si našla nějakou zábavu, budu sedět na gauči a čumět do blba a mít před sebou, co se stalo nedávno v Seattlu, mezi mnou a Hotchem, tak bych rozhodně brala být v práci a mít případ. Tohle rozhodně ne. Ale naštěstí od té doby mi Hotch už neřekl, nic neudělal. Vše bylo jako dřív. Ale věděla jsem, že se něco změnilo. Nebo spíše mění. A proto jsem se v sobotu rozhodla to probrat se svou nejlepší kamarádkou a kolegyní z práce, Teressou Stokes. Ještě v sobotu večer jsem jí volala a domluvily jsme se, že v neděli odpoledne dorazí na kávu. Ale než Teressa dorazila, byla to pro mě muka.

 

Okolo čtvrté se ozval zvonek, na který jsem čekala a těšila jsem se, až se ozve. Vstala jsem z gauče a šla otevřít. A za dveřmi byla Teressa s úsměvem na rtech.

„Ahojky Tess, díky že si mohla přijít.“ Přivítala jsem jí s úsměvem na rtech a ustoupila stranou, aby se mohla nejen sundat boty, ale taky vejít dovnitř dál.

„Ahoj Jane, znělo to včera dost naléhavě, ale dřív to opravdu nešlo.“ Omlouvala se Tess.

„V pohodě, hlavní je, že jsi mohla. Dáš si kávu?“ zeptala jsem se a pověsila jí bundu na věšák.

„Ráda.“ Odpověděla a šla do obýváku na gauč si sednout a já šla udělat dvě kávy. Pro mě už pátou za dnešek. Že budu mít bezesnou noc, na to jsem nemyslela. Když jsem totiž ve stresu či mě něco trápí, piji jednu kávu za druhou. Když byly kávy hotové, tak jsem je donesla do obýváku a sedla si k Teresse na gauč.

„Nic sladkého nemám ke kávě.“ Omluvila jsem se, když mi došlo, že jsem mohla něco aspoň koupit.

„V pohodě, káva postačí. Ale povídej, co se děje?“ chtěla hned vědět, protože si musela všimnout mého zuboženého výrazu v obličeji.

„Tak jo. Nevím, co mám dělat.“ Řekla jsem s povzdechem a poté jí vylíčila to, co mi řekl Hotch v Seattlu, když jsem s ním čekala, až nám přivedou k výslechu Richarda Slessmana. Pocítila jsem mokro po tvářích. Došlo mi, že jsem se rozbrečela.

„Páni.“ Bylo jediné, co ze sebe dostala. „A od té doby nic?“ zeptala se po chvíli ticha, když nejspíš vše vstřebala.

„Ne. Hovor, smsky ani návštěva nic.“ Přikývla jsem, že od té doby se Hotch neozval ani nic neřekl k tomu, co se stalo.

„Myslíš, že to myslel vážně?“ zeptala se nejistě na můj názor.

„Nevím, ale v tom Seattlu to vypadalo, že to vážně myslí.“ Pokrčila jsem rameny a setřela si slzy. „Nevím, co mám dělat. Když je práce je to v pohodě. To se soustředím na práci, ale jakmile jsem tady doma sama, tak na to musím pořád myslet.“ Vysvětlila jsem, že jediné co pomáhá na to nemyslet je práce.

„Chápu. Zkus na to nemyslet. Třeba si to nakonec rozmyslel a už nic neudělá, neřekne.“ Snažila se mě uklidnit. „Mohu se zeptat?“ zeptala se opatrně.