Povídka

1. díl – Extrémní agresor – 1. kap.
Četba díla zabere cca 5 min.

Autor: JaneyT
Toto dílo je (1/25) součást sbírky: 
Myšlenky zločince - 1. série
  

Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. Náš šéf má svou kancelář a s námi se moc nebaví, jenom po pracovní stránce. S kolegy se bavím nejen o práci, ale i o životě. Mám manžela a ráda bych mu udělala radost tím, že mu chci k jeho blížícím se narozeninám koupit nové auto. No, nové bych ani říct nemohla. Jde spíše o staro-nové auto. Já se v autech nevyznám, kdežto manžel je úplný fanatik. Jediné co vím je to, že jde o chevrolet. Sice v práci bych jsem se měla věnovat své práci, ale když je zrovna klid, tak se dívám na inzeráty ohledně toho auta. Jeden jsem našla před pár dny. Dokonce jsem si s majitelem toho auta psala maily, ale k osobní schůzce mělo dojít až dneska večer po práci. Manželovi jsem nemohla říct, co budu dneska po práci dělat a kolegové o tom taky nevěděli. Chtěla jsem si toto prostě zařídit sama, bez cizí pomoci. Blížila se pátá hodina odpolední. Manželovi jsem řekla, že se zdržím, protože jdu na narozeninovou oslavu kolegyně z práce. A v práci jsem všem řekla, že mám večer romantiku s manželem. Nechtěla jsem lhát ani manželovi, ani kolegům, ale nic jiného mi nezbývalo. Vypnula jsem svůj počítač a vzala si své věci, jako je kabelka s kabátem. S úsměvem na rtech jsem se rozloučila s kolegy, kolegyni ještě jednou popřála všechno nejlepší a omluvila se, že na oslavu nedorazím. A šla jsem ven, kde na mě mělo čekat nejen to auto, ale i majitel toho auta. Slíbil mi, že se mohu v autě projet. Měla jsem nepříjemný pocit v žaludku, ale ten jsem ignorovala. Říkala jsem si, že nikoho nepodvádím, jenom chci udělat překvapení, bez cizí pomoci. Chci to prostě zvládnout sama.

 

Zrovna venku pršelo, tak jsem byla ráda, že co jsem vyšla ven z budovy, tak u chodníku stálo to auta. Šla jsem k tomu autu a majitel mi otevřel dveře u spolujezdce. Hned jsem si sedla, zavřela dveře a připoutala se. Byla jsem ráda, že jsem moc nepromokla.

„Dobrý den, nečekal jste moc dlouho?“ pozdravila jsem majitele a usmála se na něho. Ten se na mě podíval, usmál se a nastartoval.

„Dobrý den, ne. Zrovna jsem přijel.“ Řekl mile a jeli jsme okružní jízdu po městě. Nepříjemný pocit v žaludku se ozýval často, já to stále ignorovala. Ale mělo mě zarazit, že když sedíme v autě, tak má na hlavě kapuci. „Takže se vám toto auto líbí?“ optal se mě a díval se před sebe.

„Ano líbí, ale hlavně jde o dárek pro manžela. Já se v autech moc nevyznám.“ Řekla jsem mu nakonec pravdu, jak to je. On jenom hlavou přikývl, že rozumí. Poté se jelo mlčky. On se na nic neptal, já také žádné otázky neměla. A po celou tu dobu, ani jeden z nás už nic neřekl.

 

Když uběhla půl hodina jízdy, tak jsem se k tomu majiteli otočila a usmála se na něho. Byla jsem rozhodnuta, že to auto vezmu, ale ještě mu hned neodpovím.

„Děkuji za projížďku. Auto vypadá dobře, jako ta jízda. Ještě si to promyslím a ozvu se. Tady mi prosím zastavte.“ Oznámila jsem majiteli a rukou ukázala na budovu, kde stál nadpis „Pošta“. Jenže ten majitel se stále díval před sebe. Neusmíval, nekomunikoval a jel prostě dál. Ani jsem si nevšimla ani neslyšela, že auto zamknul zevnitř, že ven se nedostanu. „Přejel jste to. Tak za další odbočkou doprava a tam mi zastavte.“ Řekla jsem znovu s tím, že jsem si určila místo zastavení o něco dál. Nereagoval. Bylo mi čím dál tím zle. Tušila jsem, že je něco špatně. Otočila jsem se ke dveřím s tím, že je otevřu a vystoupím za jízdy. I za cenu, že se zraním. Chtěla jsem od něho co nejdál. Bála jsem se. Jenže dveře otevřít nešly. Začínala jsem panikařit. Otevřela jsem kabelku, že vyndám mobilní telefon a zavolám na policii. Nebo aspoň manželovi, jenže než jsem stačila dát pořádně ruku do kabelky, kterou jsem otevřela, ucítila jsem tvrdou ránu na mé levé tváři. Před očima se mi objevily hvězdičky. A pak jenom tma. Nevěděla jsem, co se kolem mě děje. Co se děje se mnou. Ztratila jsem vědomí, poté tvrdé ráně do mé tváře.

☆ Nehodnoceno ☆



    Část 2 >>

O autorovi

JaneyT

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
  Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl mysl...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
Když tyhle filmové pásky chytnou, nedá se to uhasit. Oheň pak zachvátí regál, pak strop, následn...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Volání ze snů Když se sny zdají být naléhavé a volají ti, kteří si přejí změnit svůj osud...
  Obr a jeho pohled do mých snů... Vyděsilo mě, jak mě tak nečekaně vytrhl ze snu. Byla jse...
Kandidát na senátora Ředitel základní školy v Horní Dolní u Šestákova šel z práce napru...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  Pracovat v archivu se zdá být nudné zaměstnání. Ne však pro Viktora. Jeden by si mohl mysl...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Seděl za svým stolem, v práci, která ho nebavila, a odpočítával hodiny zbývající do setkání s...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Ínemak se mnou nekončí I když se na mě obr zlobil, nenechal mě jen tak být v klidu. Vzal mě znov...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
0