Povídka

1. díl – Extrémní agresor – 1. kap.

Autor: JaneyT
Toto dílo je (1/25) součást sbírky: 
Myšlenky zločince - 1. série
  

Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. Náš šéf má svou kancelář a s námi se moc nebaví, jenom po pracovní stránce. S kolegy se bavím nejen o práci, ale i o životě. Mám manžela a ráda bych mu udělala radost tím, že mu chci k jeho blížícím se narozeninám koupit nové auto. No, nové bych ani říct nemohla. Jde spíše o staro-nové auto. Já se v autech nevyznám, kdežto manžel je úplný fanatik. Jediné co vím je to, že jde o chevrolet. Sice v práci bych jsem se měla věnovat své práci, ale když je zrovna klid, tak se dívám na inzeráty ohledně toho auta. Jeden jsem našla před pár dny. Dokonce jsem si s majitelem toho auta psala maily, ale k osobní schůzce mělo dojít až dneska večer po práci. Manželovi jsem nemohla říct, co budu dneska po práci dělat a kolegové o tom taky nevěděli. Chtěla jsem si toto prostě zařídit sama, bez cizí pomoci. Blížila se pátá hodina odpolední. Manželovi jsem řekla, že se zdržím, protože jdu na narozeninovou oslavu kolegyně z práce. A v práci jsem všem řekla, že mám večer romantiku s manželem. Nechtěla jsem lhát ani manželovi, ani kolegům, ale nic jiného mi nezbývalo. Vypnula jsem svůj počítač a vzala si své věci, jako je kabelka s kabátem. S úsměvem na rtech jsem se rozloučila s kolegy, kolegyni ještě jednou popřála všechno nejlepší a omluvila se, že na oslavu nedorazím. A šla jsem ven, kde na mě mělo čekat nejen to auto, ale i majitel toho auta. Slíbil mi, že se mohu v autě projet. Měla jsem nepříjemný pocit v žaludku, ale ten jsem ignorovala. Říkala jsem si, že nikoho nepodvádím, jenom chci udělat překvapení, bez cizí pomoci. Chci to prostě zvládnout sama.

 

Zrovna venku pršelo, tak jsem byla ráda, že co jsem vyšla ven z budovy, tak u chodníku stálo to auta. Šla jsem k tomu autu a majitel mi otevřel dveře u spolujezdce. Hned jsem si sedla, zavřela dveře a připoutala se. Byla jsem ráda, že jsem moc nepromokla.

„Dobrý den, nečekal jste moc dlouho?“ pozdravila jsem majitele a usmála se na něho. Ten se na mě podíval, usmál se a nastartoval.

„Dobrý den, ne. Zrovna jsem přijel.“ Řekl mile a jeli jsme okružní jízdu po městě. Nepříjemný pocit v žaludku se ozýval často, já to stále ignorovala. Ale mělo mě zarazit, že když sedíme v autě, tak má na hlavě kapuci. „Takže se vám toto auto líbí?“ optal se mě a díval se před sebe.

„Ano líbí, ale hlavně jde o dárek pro manžela. Já se v autech moc nevyznám.“ Řekla jsem mu nakonec pravdu, jak to je. On jenom hlavou přikývl, že rozumí. Poté se jelo mlčky. On se na nic neptal, já také žádné otázky neměla. A po celou tu dobu, ani jeden z nás už nic neřekl.

 

Když uběhla půl hodina jízdy, tak jsem se k tomu majiteli otočila a usmála se na něho. Byla jsem rozhodnuta, že to auto vezmu, ale ještě mu hned neodpovím.

„Děkuji za projížďku. Auto vypadá dobře, jako ta jízda. Ještě si to promyslím a ozvu se. Tady mi prosím zastavte.“ Oznámila jsem majiteli a rukou ukázala na budovu, kde stál nadpis „Pošta“. Jenže ten majitel se stále díval před sebe. Neusmíval, nekomunikoval a jel prostě dál. Ani jsem si nevšimla ani neslyšela, že auto zamknul zevnitř, že ven se nedostanu. „Přejel jste to. Tak za další odbočkou doprava a tam mi zastavte.“ Řekla jsem znovu s tím, že jsem si určila místo zastavení o něco dál. Nereagoval. Bylo mi čím dál tím zle. Tušila jsem, že je něco špatně. Otočila jsem se ke dveřím s tím, že je otevřu a vystoupím za jízdy. I za cenu, že se zraním. Chtěla jsem od něho co nejdál. Bála jsem se. Jenže dveře otevřít nešly. Začínala jsem panikařit. Otevřela jsem kabelku, že vyndám mobilní telefon a zavolám na policii. Nebo aspoň manželovi, jenže než jsem stačila dát pořádně ruku do kabelky, kterou jsem otevřela, ucítila jsem tvrdou ránu na mé levé tváři. Před očima se mi objevily hvězdičky. A pak jenom tma. Nevěděla jsem, co se kolem mě děje. Co se děje se mnou. Ztratila jsem vědomí, poté tvrdé ráně do mé tváře.

☆ Nehodnoceno ☆



    Část 2 >>

O autorovi

JaneyT

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 5 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
V provizorním stanovišti:   Zašli jsme do jedné místnosti, kterou na kampusu nám vynahradil...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Jako každého rána přicházela ta mírně obtloustlá paní na pláž obtěžkána taškou se spoustou...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu o...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

I. Dobré ráno Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtv...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod....
předchozí část zde   VI. Přijímat Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlome...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Po celý den procházel mrazivými lesy, jejichž vrcholky šlehal mrazivý vítr. Sníh pod stromy byl p...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splý...
(Podle skutečné události, jen lehce přibarveno)   „Tak nezapomeň, vole, dneska v sedm u mě...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Pan Dan se rozvaloval na útulném místě spolujezdce a ospale pozoroval, jak za okny monotónně ubíh...
0