Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybují lidé a že se nacházím v jakési rozlehlé místnosti. Pro tuto chvíli to ale není podstatné. Nemám sil na to, aby to vše dokázal pojmout. Moje pozornost se věnuje něčemu zcela jinému. Nemám ponětí, jak jsem se sem vlastně dostal. Zřejmě jsem jako v mrákotách doklopýtal z ordinace až sem. Jedna věta. Ta neskutečná věta. Ostrým řezem oddělila, co bylo a co bude. Co snad bude. Co vlastně bude? Zůstalo jen vratké teď odříznuté od světa.
Kdoví jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem se zhluboka nadechl. Zcela podvědomě. Jako kdybych se vynořil nad hladinu. Tělo ví, co má dělat a vůbec nás k tomu nepotřebuje. Drží nás na nohou. Někdy. S přílivem kyslíku se mé vidění rozjasnilo a já spatřil, v jakých kulisách se nacházím. Na lavičkách kolem mě posedávali čekající lidé, někteří klidně, jiní s netrpělivostí ve tváři. Čas od času některý z nich odešel, kamsi chvátal, aby po chvilce jeho místo zaujal jiný. Mezi nimi ve spěchu, avšak soustředěně, procházely ženy a muži v bílém či zeleném. Rozlehlou čekárnu naplňoval čilý ruch a shon, přesto ale to zdánlivě neuspořádané hemžení vyzařovalo organizací, péčí a dobrým a ušlechtilým cílem.
A mezi tím vším pobíhaly děti. Neuspořádaně, bez systému, téměř bez kázně. Jako by pro ně nemocniční čekárna představovala hřiště jako každé jiné. Hřiště je přece všude, kde jsou děti. Sem tam je některý dospělý okřikl a zpomalil a usměrnil v jejich skotačení, aby děti po chvilce jejich snahu změnily v čirou marnost. Jedno z nich mi v běhu lehce přišláplo nohu. Jen stěží jsem zachytil lehkou bolest a jako omámený jsem se za ním jen líně otočil. Děti poskakovaly, štěbetaly, hádaly se, smály se. Několik z nich sedíce na lavicích poplakávalo a tvářilo se vylekaně. Rodiče je uklidňovali, chlácholili a objímali.
A jak jsem je všechny stále bedlivěji pozoroval, bylo mi každou vteřinou jasnější, že tohle já už nezažiju. Že nebudu otcem, protože se můj čas právě naplnil. Slzy se vyvalily z očí a já plakal jako jedno z nich.
“Máte rakovinu,” pronesla krátce mladá lékařka, když si ke mně asi před hodinou přisunula svoje křeslo.
“Nemáme někomu zavolat? Zvládnete dojít domů?” ptala se mě pak při odchodu z ordinace sestra. Snažil jsem se ji ujistit, že ano. Teď jsem nikoho nepotřeboval. Přesněji řečeno jsem si nedovedl představit, že bych někoho potřeboval. Že by mi snad mohl kdokoliv pomoct. Mé myšlenky se zmateně proháněly hlavou bez ladu a skladu tam a zase zpátky. Nevím, jak jsem se v tom mrákotném stavu dostal do čekárny v přízemí o dvě patra níž.
“Tati? Tati, jsi tam?” skuhral jsem skrz slzy deroucí se ven, zatímco jsem telefonní sluchátko sotva udržel ve chvějící se ruce, “já… mám… je… to…” Dodnes si nepamatuji, jestli jsem to slovo řekl. Snad proto, že něco takového nikdo nechce rodičům říkat. Zmlkl jsem a táta věděl proč. Ale jako otec věděl, co má dělat. Rodiče to prostě ví. V těch důležitých chvílích to nějakým zázrakem dobře ví.
“To bude v pořádku, jdi ven na vzduch, napij se a počkej na nás. Hned pro tebe jedeme,” řekl hlasem tak klidným a pevným, tak blízkým a přesvědčivým, že mě nenapadlo dělat nic jiného. Opustil jsem poslušně čekárnu a už jsem se tam nevrátil. Seděl jsem před nemocnicí a šedivé únorové nebe na mě nepůsobilo tak pochmurně jako dnes ráno, než jsem se dozvěděl mou diagnózu. Jen po očku jsem chvíli co chvíli prohlédl skrz skleněnou výplň dveří do prostor čekárny, kde děti bez ustání pokračovaly ve svém nahodilém kolotání. A já se přistihl, že z nich nemůžu spustit oči.
A najednou se to celé nezdálo být tak nemožné. Proč já bych se toho neměl dožít? Proč já bych měl umírat? Vždyť mi vlastně nic není. Vždyť se cítím stejně dobře jako včera. Krok za krokem. Nejdřív vyřešit jednu nesnáz, pak zdolat další překážku a tak dál a tak podobně až k cíli. Konečně vím, co se mnou je. Teď už mají doktoři jasno, jak mě léčit. Nejsem si dnes jistý, zda jsem tam venku na lavičce o tom všem uvažoval takto vědomě. Když se ale přede mnou na silnici objevilo auto a z něj vystoupili naši, neměl jsem už pochyb, že jde jen o jednu epizodu mého dlouhého života. Kapitola, kterou musím projít, aby ta spousta dalších kapitol, které mě ještě čekají, dávaly smysl.
Máma se na mě usmála, táta se mi podíval pevným pohledem přímo do očí a já už jim zatím vyprávěl, jak se to dnes všechno odehrálo. S úsměvem. Přece nešlo o nic tak strašného. Zoufalství bylo to tam, a aniž bych se tak sám rozhodl, žádný zmar už do mé mysli a mého srdce víckrát nepronikl.
Byla to ono studené dopoledne krátká cesta. Zdála se trvat jen pár minut. Dolu a zase zpět. Jak na horské dráze. Na samé dno a pak se vrať. Zpátky do života. Máš ho přece ještě tolik před sebou.
Hlasité předčítání
