Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky kroužící nad hladinou. Jen jedno místo bylo pro všechny děti i dospělé tabu. Říkali jsme mu sloní kameny. Tam nikdo nechodil. I když byly oblé a zvaly k odpočinku a slunění, přesto zůstávaly opuštěné.
A naše otázky zůstávaly nezodpovězené… Jen výraz v očích dospělých nás brzdil ve zvídavosti a touze přijít na kloub té záhadě. Občas se někdo zatoulal do jejich blízkosti a vyprávěl pak podivné zkazky, kterým bylo těžko uvěřit, nebo se stávalo, že si dotyčný nepamatoval nic.
Snad to bylo vlivem levné domácí kořalky, či Bůh ví čeho..
Ale já nezapomněl. Rostl jsem, ale stále mě pronásledovala myšlenka na to místo. Měl jsem sny, ve kterých jsem kameny navštěvoval, ale po probuzení jsem měl jen nejasný pocit, že mě něco čeká. Že musím, něco udělat… Bože! Já? A co ?
Co mám udělat, když mě svírá strach, úzkost a tisíc otázek…
A pak jsem začal slýchat ten zpěv. To si neumíte představit tu krásu a zároveň hrůzu. Bez upozornění ke mě přicházel ten skvostný hlas. A měnil se jak nálady ženy z barytonu přes alt až k falsetu. Pohltil mne.
Zapomněl jsem na vše a stále myslel jen na onen hlas. Už jsem měl v hlavě podobu té, které patřil.
Věděl jsem, že má kučeravé, tmavé vlasy a zářivý úsměv. Že je křehká a silná zároveň a toužil jsem jí spatřit a obejmout. Nebo alespoň vidět. Spojit se očima. Snad by v té chvíli pochopila, že jsem to já. Ten co je a bude. Stále, pořád a na vždy. Láska napříč věky.
A tak jsem šel. Už jsem to nemohl vydržet. Přes všechny nepsané zákazy a stažený žaludek jsem šel. Nešlo to jinak. Umřel bych. Ten nepopsatelný cit a touha byli tak silní, že všechno zastínili.
A tak jsem si říkal, že jsou to dětské říkačky. Že ten hlas je jen přání. Nebo, že blázním. I přes to jsem tam šel. Potřebuju vědět.
Bylo teplo. Hvězdy svítily a mírný vítr svlažoval vzduch. Seděl jsem na jednom ze Sloních kamenů, dumal a popíjel víno. Bylo tam nádherně. Sakra. Proč sem celé roky nikdo nechodí? Nic se nestalo. Žádná příšera, nikdo, nic. Ach jo. Všechny moje představy vzaly za své. Byl to jen sen a nic víc. Pustota.
No tak co. Najdu si nějakou buchtu. Uděláme si dva, tři kousky na ukázku, občas dovča, skoronový auto. Nejspíš tu už umřu. Možná už mrtvej jsem, jen to ještě neví ostatní.
Pomalu mě dostihl spánek. Bylo toho na mě trochu moc. A pak přišel sen…
Najenou se nade mnou sklonila. Ta ze snů. Hladila mou tvář a v obličeji měla výraz očekávání, překvapení, že se někdo odvážil…
A pak začala zpívat. Bože… To se nedá popsat ta krása, ten cit, to všechno co bylo v té melodii i když jsem nerozuměl její řeči.
A ty oči… divoké i krotké. Tmavé, plné lásky i nenávisti. Oči, které musíte následovat pořád a navždy. A taky vtíravý pocit, že ten sen není sen a byť by se změnil ve skutečnost, stane se záhy zase snem.
A přijde bolest. Ze ztráty.
I kašlu na to. Otvírám oči a je tam! Vážně!
Kouká se na mne a její hubené ruce mi hladí tváře. Tmavé kudrny vlhké od moře jí padají do očí. Má chlapecký kukuč, přesto je krásná. Už teď vím, že nikdy nebude moje. Pak začne zpívat.
Hledí mi do očí a vábí tak, jako Siréna. A já tuším, že podlehnu. Už nechci nic jiného. Žádný dům, ženu, děti, auto, dovolenou. Chci jen a jen ji. I když jen pro tuto chvíli, pro tento okamžik.
Pomalu se sunu ze Sloního kamene do moře a následuji ji, moji milovanou, vyvolenou Sirénu…
JSEM ŠŤASTNÝ.
Hlasité předčítání
