Povídka

Za zvukem Sirény

Autor: Dominika

Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky kroužící nad hladinou. Jen jedno místo bylo pro všechny děti i dospělé tabu. Říkali jsme mu sloní kameny. Tam nikdo nechodil. I když byly oblé a zvaly k odpočinku a slunění, přesto zůstávaly opuštěné.

A naše otázky zůstávaly nezodpovězené… Jen výraz v očích dospělých nás brzdil ve zvídavosti a touze přijít na kloub té záhadě. Občas se někdo zatoulal do jejich blízkosti a vyprávěl pak podivné zkazky, kterým bylo těžko uvěřit, nebo se stávalo, že si dotyčný nepamatoval nic.

Snad to bylo vlivem levné domácí kořalky, či Bůh ví čeho..

Ale já nezapomněl. Rostl jsem, ale stále mě pronásledovala myšlenka na to místo. Měl jsem sny, ve kterých jsem kameny navštěvoval, ale po probuzení  jsem měl jen nejasný pocit, že mě něco čeká. Že musím, něco udělat… Bože! Já? A co ?

Co mám udělat, když mě svírá strach, úzkost a tisíc otázek…

A pak jsem začal slýchat ten zpěv. To si neumíte představit tu krásu a zároveň hrůzu. Bez upozornění ke mě přicházel ten skvostný hlas. A měnil se jak nálady ženy z barytonu přes alt až k falsetu. Pohltil mne.

Zapomněl jsem na vše a stále myslel jen na onen hlas. Už jsem měl v hlavě podobu té, které patřil.

Věděl jsem, že má kučeravé, tmavé vlasy a zářivý úsměv. Že je křehká a silná zároveň a toužil jsem jí spatřit a obejmout. Nebo alespoň vidět. Spojit se očima. Snad by v té chvíli pochopila, že jsem to já. Ten co je a bude. Stále, pořád a na vždy. Láska napříč věky.

A tak jsem šel. Už jsem to nemohl vydržet. Přes všechny nepsané zákazy a stažený žaludek jsem šel. Nešlo to jinak. Umřel bych. Ten nepopsatelný cit a touha byli tak silní, že všechno zastínili.

A tak jsem si říkal, že jsou to dětské říkačky. Že ten hlas je jen přání. Nebo, že blázním. I přes to jsem tam šel. Potřebuju vědět.

Bylo teplo. Hvězdy svítily a mírný vítr svlažoval vzduch. Seděl jsem na jednom ze Sloních kamenů, dumal a popíjel víno. Bylo tam nádherně. Sakra. Proč sem celé roky nikdo nechodí? Nic se nestalo. Žádná příšera, nikdo, nic. Ach jo. Všechny moje představy vzaly za své. Byl to jen sen a nic víc. Pustota.

No tak co. Najdu si nějakou buchtu. Uděláme si dva, tři kousky na ukázku, občas dovča, skoronový auto. Nejspíš tu už umřu. Možná už mrtvej jsem, jen to ještě neví ostatní.

Pomalu mě dostihl spánek. Bylo toho na mě trochu moc. A pak přišel sen…

Najenou se nade mnou sklonila. Ta ze snů. Hladila mou tvář a v obličeji měla výraz očekávání, překvapení, že se někdo odvážil…

A pak začala zpívat. Bože… To se nedá popsat ta krása, ten cit, to všechno co bylo v té melodii i když jsem nerozuměl její řeči.

A ty oči… divoké i krotké. Tmavé, plné lásky i nenávisti. Oči, které musíte následovat pořád a navždy. A taky vtíravý pocit, že ten sen není sen a byť by se změnil ve skutečnost, stane se záhy zase snem.

A přijde bolest. Ze ztráty.

I kašlu na to. Otvírám oči a je tam! Vážně!

Kouká se na mne a její hubené ruce mi hladí tváře. Tmavé kudrny vlhké od moře jí padají do očí. Má chlapecký kukuč, přesto je krásná. Už teď vím, že nikdy nebude moje. Pak začne zpívat.

Hledí mi do očí a vábí tak, jako Siréna. A já tuším, že podlehnu. Už nechci nic jiného. Žádný dům, ženu, děti, auto, dovolenou. Chci jen a jen ji. I když jen pro tuto chvíli, pro tento okamžik.

Pomalu se sunu ze Sloního kamene do moře a následuji ji, moji milovanou, vyvolenou Sirénu…

JSEM ŠŤASTNÝ.

4.84/5 (2)

O autorovi

Dominika

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.84/5 (2)
Noční režim
Četba díla zabere cca 4 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.84/5 (2)
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
0