Povídka

Za zvukem Sirény

Autor: Dominika

Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky kroužící nad hladinou. Jen jedno místo bylo pro všechny děti i dospělé tabu. Říkali jsme mu sloní kameny. Tam nikdo nechodil. I když byly oblé a zvaly k odpočinku a slunění, přesto zůstávaly opuštěné.

A naše otázky zůstávaly nezodpovězené… Jen výraz v očích dospělých nás brzdil ve zvídavosti a touze přijít na kloub té záhadě. Občas se někdo zatoulal do jejich blízkosti a vyprávěl pak podivné zkazky, kterým bylo těžko uvěřit, nebo se stávalo, že si dotyčný nepamatoval nic.

Snad to bylo vlivem levné domácí kořalky, či Bůh ví čeho..

Ale já nezapomněl. Rostl jsem, ale stále mě pronásledovala myšlenka na to místo. Měl jsem sny, ve kterých jsem kameny navštěvoval, ale po probuzení  jsem měl jen nejasný pocit, že mě něco čeká. Že musím, něco udělat… Bože! Já? A co ?

Co mám udělat, když mě svírá strach, úzkost a tisíc otázek…

A pak jsem začal slýchat ten zpěv. To si neumíte představit tu krásu a zároveň hrůzu. Bez upozornění ke mě přicházel ten skvostný hlas. A měnil se jak nálady ženy z barytonu přes alt až k falsetu. Pohltil mne.

Zapomněl jsem na vše a stále myslel jen na onen hlas. Už jsem měl v hlavě podobu té, které patřil.

Věděl jsem, že má kučeravé, tmavé vlasy a zářivý úsměv. Že je křehká a silná zároveň a toužil jsem jí spatřit a obejmout. Nebo alespoň vidět. Spojit se očima. Snad by v té chvíli pochopila, že jsem to já. Ten co je a bude. Stále, pořád a na vždy. Láska napříč věky.

A tak jsem šel. Už jsem to nemohl vydržet. Přes všechny nepsané zákazy a stažený žaludek jsem šel. Nešlo to jinak. Umřel bych. Ten nepopsatelný cit a touha byli tak silní, že všechno zastínili.

A tak jsem si říkal, že jsou to dětské říkačky. Že ten hlas je jen přání. Nebo, že blázním. I přes to jsem tam šel. Potřebuju vědět.

Bylo teplo. Hvězdy svítily a mírný vítr svlažoval vzduch. Seděl jsem na jednom ze Sloních kamenů, dumal a popíjel víno. Bylo tam nádherně. Sakra. Proč sem celé roky nikdo nechodí? Nic se nestalo. Žádná příšera, nikdo, nic. Ach jo. Všechny moje představy vzaly za své. Byl to jen sen a nic víc. Pustota.

No tak co. Najdu si nějakou buchtu. Uděláme si dva, tři kousky na ukázku, občas dovča, skoronový auto. Nejspíš tu už umřu. Možná už mrtvej jsem, jen to ještě neví ostatní.

Pomalu mě dostihl spánek. Bylo toho na mě trochu moc. A pak přišel sen…

Najenou se nade mnou sklonila. Ta ze snů. Hladila mou tvář a v obličeji měla výraz očekávání, překvapení, že se někdo odvážil…

A pak začala zpívat. Bože… To se nedá popsat ta krása, ten cit, to všechno co bylo v té melodii i když jsem nerozuměl její řeči.

A ty oči… divoké i krotké. Tmavé, plné lásky i nenávisti. Oči, které musíte následovat pořád a navždy. A taky vtíravý pocit, že ten sen není sen a byť by se změnil ve skutečnost, stane se záhy zase snem.

A přijde bolest. Ze ztráty.

I kašlu na to. Otvírám oči a je tam! Vážně!

Kouká se na mne a její hubené ruce mi hladí tváře. Tmavé kudrny vlhké od moře jí padají do očí. Má chlapecký kukuč, přesto je krásná. Už teď vím, že nikdy nebude moje. Pak začne zpívat.

Hledí mi do očí a vábí tak, jako Siréna. A já tuším, že podlehnu. Už nechci nic jiného. Žádný dům, ženu, děti, auto, dovolenou. Chci jen a jen ji. I když jen pro tuto chvíli, pro tento okamžik.

Pomalu se sunu ze Sloního kamene do moře a následuji ji, moji milovanou, vyvolenou Sirénu…

JSEM ŠŤASTNÝ.

4.84/5 (2)

O autorovi

Dominika

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.84/5 (2)
Noční režim
Četba díla zabere cca 4 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.84/5 (2)
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Pravá láska je  jako pohádka ...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Odpuštění  není o tom ...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Každý nový vztah  je tak trochu vabank ...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Přesn(á)idavka Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! He...
V provizorním stanovišti:   Zašli jsme do jedné místnosti, kterou na kampusu nám vynahradil...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo k...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
0