Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbláznil, tak jsem se plně věnoval profesorské profesi. Pracoval jsem jako profesor na akademii FBI, obor sociologie a psychologie kriminality. Snažil jsem se své studenty naučit, jak číst v lidech, hlavně v psychopatech. Před půl rokem jsem se něco jako složil, protože jsem jeden případ, který jsme řešili, až moc prožíval a prostě jsem se zhroutil. A dostal jsem placené volno, abych jsem se mohl dát zase dohromady a vrátit se nejen do své původní práce, ale i ke svému týmu, který mi hodně chyběl.
Měl jsem v jedné aule přednášku, kde jsem dost často používal projektor. Na plátně se objevilo pár významných tváří. Podíval jsem se ke kadetům a každému se podíval do očí.
„Řekl by mi někdo, kolik tváří na projektu poznává?“ zeptal jsem se všech svých studentů a čekal, kdo jak bude reagovat.
„Jde o oběti Pěšinkového vraha.“ Ozval se jeden student. Podíval jsem se na toho mladíka.
„Takhle mu začali říkat novináři ve Virginii. Ale my je označujeme jako neznámý pachatel. Policii ve Virginii jsem řekl, že hledají mladého bělocha okolo dvaceti let. Že vlastní auto, které je v havarijním stavu, které vyrobila Amerika. Má podřadnou práci, jako je třeba prodavač, omývač aut. A taky jsem jim řekl, aby nebyli překvapeni, protože má vadu řeči. Takže při mluvě koktá.“ Když jsem toto oznamoval třídě, díval jsem se, jak na toto budou reagovat. Chvíli panovalo ticho, dokud se neozval ten samý student, co před tím.
„Nezní to skepticky, ale proč zrovna…koktání?“ zeptal se onen student, který se tvářil dosti skepticky, i když tvrdil, že to skepticky nezní. Musel jsem se nad tím pousmát.
„Kde k vraždě došlo? Na turistické stezce, která byla od okolí izolovaná. Pokud jsem vrah a potřebuji použít svou sílu hned na místě a na člověku, který zrovna toto nečeká nebo není při síle a okolo nic není. Ani statek ani lidé, tak jde o vraha, kterému chybí sebevědomí. Nemůžu své oběti okouzlit svým autem, jako to udělal Ted Bundy. A nemohu to udělat, protože je něco, za co se stydím.“ Snažil jsem nejen tomu studentovi, ale i všem vysvětlit, jak jsem přišel na to, že tento vrah koktá. Chtěl jsem pokračovat, ale někdo zaklepal na dveře. Když jsem se k nim otočil, jako i studenti, tak se dveře otevřeli a objevil se v nich mladík. Hned jsem ho poznal a byl tak rád, že ho vidím.
„Dobrý den, omlouvám se, že ruším. Gideone, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se mladík s nejistým tónem v hlase. Usmál jsem se na něho a otočil se k studentům.
„Zbytek si dostudujete sami. Tak zase příště.“ Rychle jsem se rozloučil. Vypnul projektor, vzal své věci a šel ze dveří ven, kde byl mladík.
Vedl jsem mladíka chodbou do mé školní kanceláře. Nebo spíše do mého kabinetu. Tvářil se vážně, takže mi bylo jasné, že jde o vážnou věc. Ale přesto bylo na něm vidět, že je šťastný. Což jsem byl moc rád. Došli jsme do mého kabinetu, kde jsem zavřel dveře.
Hlasité předčítání