Setkání s Ohynem
Když jsem dorazila ke břehu Černého jezera v Temnovišti,vystoupila jsem z voru a uviděla kousek od jezera zvláštní stavení! Bylo to trochu jako rozbořený most a věž,která byla na půl v jezeře,chtěla jsem si to tam jít prohlídnout,ale najednou se přede mnou objevil kouř a z něho vyšel Ohyn! Tvářil se na mě cize!Jako by mě viděl prve!
,,Ohyne!“Oslovila jsem ho překvapeně,ale on mě bez řečí vzal a odnesl do hradu k Obrovi!
Obr Ínemak! Ohyn mě beze slova přivedl před obra k jeho temnému trůnu,na kterým seděl Obr a poklonil se obrovi až k zemi! Sledovala jsem to s divným údivem a dívala se při tom na obra i na Ohyna, byl to on, ale jiný! Snad už mě nepoznal? Obr Ohyna poslal pryč a Ohyn bez řečí zmizel. Obr vstal a šel ke mně blíž, díval se na mě tak z vrchu, úplně jsem zapomněla, jak moc je vysoký a děsivý!Jeho temná postava zahalená do černého pláště vzbuzovala velký strach, ale i obdiv, jak někdo takový může vůbec existovat?
Obr se na mě taky pořád díval a trvalo dlouho, než konečně promluvil!
,,Vítej zpátky ty, která se mi nikdy nepokloníš!“
Vyzvedl mě do náruče a objal, řekl:,,Tak jsi ke mně zase našla cestu!“
Ínemak upíral svůj pohled na mě, jeho černé oči stále plné zvláštního lesku. Uvnitř té temnoty jako by probíhalo cosi neklidného, nespoutaného, co mě znepokojovalo a zároveň fascinovalo.
Musela jsem schovat svůj obličej do jeho pláště a řekla jsem:,,Ínemaku,tak ráda tě zase vidím!“
On mě pak postavil zase na zem, prohlížel si mě bez řečí, upřeně, kývl na mě a trochu se pousmál, řekl:,,Začneme spolu od znovu a jinak!“
Vzal mě za ruku a odvedl mě do své temné věže„Máš mnoho otázek,“ promluvil konečně hlubokým hlasem, který se rozléhal jako ozvěna mezi kamennými zdmi věže. „Ptáš se sama sebe, co jsem to za tvora, co je zač Ohyn, co skrývám. Ale bojíš se ptát přímo.“
„Já… nevím, jestli bych měla,“ odpověděla jsem opatrně.
Ínemak se pousmál, ale ten úsměv spíše připomínal jemný záškub jeho kamenné tváře. „Tady, v mé věži, máš právo vědět, kdo jsem. Ale musíš vědět, že odpovědi tě mohou změnit. Temnota není jen příběh. Je to místo, ze kterého není návratu.“Obr se usadil do křesla u krbu a pokynul,abych šla k němu blíž!
Nemohla jsem k němu blíž,pro jeho pohled! Tenhle jeho pohled jsem cítila až uvnitř sebe! Řekl sice,že začneme znovu a jinak, ale vypadá to, že to tak nebude!
„Proč jsi mě sem přivedl? Opravdu chceš být mým přítelem, nebo je v tom něco víc?“
Obr se zvedl, jeho mohutná postava se zdála ještě vyšší ve světle tančícím kolem ohně. Přistoupil k úzkému oknu věže a zahleděl se do nekonečné temnoty venku.
„Tvoje dřívější přání, přátelit se se mnou, i když jsi vlastně o mě vůbec nic nevěděla, tvoje postupný odhalování sebe i mě a pak to naše velké trápení a zklamání nebylo jen tak pro nic! Nešlo jen o touhu po přátelství. Byla v něm prosba, která přesahovala běžné potřeby smrtelníků. Toužila jsi po někom, kdo tě přijme bez otázek, kdo se stane ochráncem. Něco takového vyžaduje odhodlání. Ale odpověz mi, smrtelná – co jsi ochotná dát na oplátku?“
Hlasité předčítání