Jakákoliv podobnost dějů a postav s realitou, v tomto textu, je čistě náhodná. Historické události mohou být interpretovány dle uvážení autora.
Vylezl jsem z rokycanského bazénu a naházel jsem si věci do služebního Superba. Nijak zvlášť jsem se dnes neunavil, v bazénu nebylo moc plavců a v plavecké dráze jsem byl prakticky sám. Plavu si svoje, pohodovej kraul, a nemám rád, když mi do dráhy lezou želvy plavající stylem paní radové. Jmenuji se Pepa Kučera a jsem produkťák v jedné telko firmě, kancelářská krysa. Poslední rok se snažím trochu plavat, abych se udržoval ve formě a kompenzoval tak pokročilou artózu kyčlí. Přestože mi není ještě padesát, tak už jsem musel podstoupit operaci jednoho kyčle a druhý mě čeká co nevidět. Dříve jsem dělal spíše bojové sporty, ale o těch si teď mohu nechat tak akorát zdát.
Nasedl jsem do auta a zapnul vyhřívání sedačky, volantu a rozmrazování skel. Teď v prosinci byla pěkná zima, ikdyž bylo jen pár stupňů pod nulou. Cestou do Prahy se ještě musím stavit u rodičů v malé vesničce u Rokycan. Neplánuji se tam zdržet dlouho, jen vypiju kafe, sním máminu buchtu a hurá k domovu.
Na kraji Rokycan jsem se zatavil na pumpě, abych natankoval plnou. Přes Borek jsem jel hezky předpisově padesát, ale hned za cedulí konce obce jsem šlápnul na plyn a vytočil na tachometru stodvacet.
Přes přehrávač jsem spustil svůj oblíbený Kabát a pobrukoval si při “Holky ty to znaj”. Zjevně jsem se zaposlouchal moc, protože u svojkovického hřbitova jsem vletěl lehce do protisměru a ze zatáčky na mě zamrkal nějaký náklaďák. Taky nejel moc u kraje, spíš prostředkem. Vlevo byl svah, přes celou silnici náklaďák, a teď babo raď. Strhnul jsem to doprava, sice tam je pěknej příkop, ale zároveň je tam spád zhruba dva metry do pole, to bych moh přežít, ikdyž auto bude asi na odpis. No což, je to pojištěnej služebák a můj zaměstnavatel to nějak přežije, hlavně jestli to přežiju já. Brzdit jsem vůbec nestihl, jen jsem to strhnul.
Letěl jsem opravdu krásně, odhaduju, že jsem plachtil dobrejch třicet metrů, než se Supík převrátil na těžkej, naftovej čumák a zabořil se do nezvoranýho pole. Doufal jsem v dopad na kola, ale to bych toho chtěl asi moc. Airbagy mi vystřelily do obličeje a v tu ránu jsem neviděl nic. Auto šlo přes střechu a já zcela oslepen dělal své první nepovedené salto mortale. Následovalo žuchnutí na střechu a pak už jen tma.
Probudil jsem se v nějaké temné místnosti a strašně mi třeštila hlava. Hned jsem si vzpomněl na havárii, kdy jsem se málem střetl s náklaďákem. Pokud mě jen bolí hlava a neležím na JIPce, tak to bude asi dobrý. Malá tmavá komora bez okna mi přišla dost podivná, postel byla taky zvláštní, zdálo se mi, že matrace je měkká a místo pořádného polštáře a peřiny jsem byl přikryt kožešinou a pod hlavou jsem měl válec z ovčí kůže. Vedle postele stál dřevěný špalek a na něm hliněný džbán s pohárem. V ústech jsem měl vyprahlo, a tak jsem se k džbánu natáhl a nalil si plný pohár. Z poháru jsem obvykle nepil, proto jsem si dával pozor, abych ten jistě starožitný kousek nerozbil. Stejně se mi to málem povedlo, tekutina byla podivně nasládlá a smrděla. Odhadoval jsem to na zkvašený med, asi nějaká forma medoviny. Předpokládám, že mě nechtějí otrávit, a tak jsem se donutil vypít víc, abych doplnil tekutiny.
Hlasité předčítání