Povídka

Birmanův hlas

„Leo, jsi připraven?“ Zeptal se mě Birman.

„Ano.“ Odpověděl jsem a znovu se zamáčkl víc do křesla.

„Start.“ Zaslechl jsem ještě a pak už se mi vehnala krev do hlavy.

Potrvá to dvanáct minut, a potom, to povolí. Neletím poprvé, tento let je však výjimečný. Teorie je jedna věc a praxe druhá. Einstein mě jistě pozoruje z nebeského balkonu. Byl jsem vybrán, abych ověřil teorii relativity. Po vynálezu ertového paliva se vláda světa rozhodla vyslat raketu na „krátkou“ zkušební cestu, která zjistí pravé následky cest v rychlostech, rovnajících se rychlosti světla. Podle výpočtů by se posádka Einsteina 1, která se skládá z palubního obsluhovatele, což jsem já a psa Rockyho, měla vrátit zpět na planetu za čtyři měsíce palubního času. Lidé na zemi za tu dobu ovšem prožijí šedesát pět let. Birmanovi, což je vedoucí letového provozu, by v té době mělo být rovných sto let. Ovšem jiná teorie praví, že za tu dobu uplyne na zemi čtyři sta dvacet let. Názory extrémní vlny jsou, že teorie relativity je nesmysl a že se vrátím v reálném čase, což je za čtyři měsíce. Uvidíme. Snad to bude alespoň jedna z těchto variant. Nerad bych zjistil následky teorie relativity sám. Tím myslím, že až se vrátím, tak bude země psát třeba datum 12 282, což by bylo přesně o deset tisíc let po startu. Asi bych si připadal, jako muž z prvního století. Možná by mě dali do ZOO, jestli by tu nějaké měli. Měl-li bych vůbec komu vyprávět svoje zážitky. Ještě dvě minuty a uložím se k spánku. Celé tělo mám těžké.

Nádherná žena mi ručníkem utírá obličej. Je to nepříjemné. Budím se ze spánku.

„Safra Rocky, neolizuj mě, už vstávám. Tak co, jak se ti spalo? Máš hlad? Určitě máš. V klidu se najez. Za chvíli budeme přistávat. Bůh ví, co nás tam dole čeká.“ Zasedl jsem k řídícímu pultu a zapnul ruční přístroje. Na obrazovce se objevila země. Tak to bychom měli. Je celá. Alespoň tak na první pohled vypadá. Zkusím spojení.

„Tady velitel průzkumné rakety Einstein 1, Leon Stropov. Volám zemi.“ Nic. Asi mě nečekají. Tak ještě jednou.

„Tady je velitel…“

„Leo!“ Ozvalo se z reproduktoru. Poznal jsem známý hlas.

„Birmane, jsi to ty?“ Žasl jsem. To snad není možné.

„Ty žiješ?“ Zeptal jsem se.

„Proč bych nežil Leone, ale co je s tebou? Ztratili jsme signál hned po spuštění ertových motorů. Mysleli jsme, že je s tebou amen.“

„Birmane!“ Nenechal jsem ho dokončit.

“Kolikátého je? Jaké je datum? Jak dlouho jsem letěl?“

„Dnes je to přesně sedmnáct dní. Okamžitě po zapnutí ertových motorů se objevil záblesk a pak raketa zmizela z radarového pole. Co jsi dělal ty dva týdny? Jak probíhal let?“ Zeptal se mě.

„Co bych dělal?“ Odvětil jsem.

„Všechno podle letového plánu. Moje expedice je u konce. Zatím co vy jste byli dvakrát na fotbale, tak já jsem zestárl o čtyři měsíce. Je to divné. Celá tahle teorie relativity je nesmysl.“

Přistávací manévr dopadl výborně. Jen mi bylo divné, že doprovodné rakety měly jiný tvar, než na jaké jsem byl zvyklý. Vešel jsem do vestibulu letištní haly. Všechno vypadalo úplně jinak. Tohle všechno přeci nemohli stihnout za sedmnáct dní? Nebo je to jiné letiště.

„Dobrý den pane Stropove. Jsem vedoucí letového provozu Paul Stimpy.“ Oslovil mě asi třicetiletý mladík.

„Vítám Vás zase doma. Pojďte, posadíme se u mě v kanceláři,“ vedl mě k sobě.

„Kde jsem?“ zeptal jsem se.

„Jste na stejném místě, odkud jste před čtyři sta dvaceti lety odstartoval. Vaši expedici známe. Víme o Vás všechno. Váš dům zůstal zachován v původním stavu. Můžete odpočívat doma. Udělejte si dovolenou. Zítra Vás navštívím a pohovoříme si. Brzy Vás čeká vystoupení před světovým fórem.”

„Počkejte,“ podivil jsem se, „a co Birman? Vždyť jsem s ním mluvil těsně před přistáním!“ Stimpy se na mě podezřívavě podíval.

„Birman? To myslíte toho slavného vědce z dvacátého třetího století? Tak ten už je asi tři sta let po smrti. Pane Stropove, myslím, že budete potřebovat relaxační servis.“

Seděl jsem v malém jednomístném kupé letícího stroje a těšil se domů. Toho Barmana mi asi nikdo věřit nebude. Radši už o něm mluvit nebudu, nebo mě zavřou do blázince a na to jsem ve svých čtyři sta dvaceti sedmi letech, už dost starý. Přemýšlel jsem co dál. Mám za sebou dlouhý život. Musím si doplnit vědomosti. Neznám dějiny posledních čtyři sta let. Pohladil jsem Rockyho. Alespoň, že mám přítele. Zavřel jsem oči a těšil se domů. Nový život mi začíná.

3.67/5 (1)

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
3.67/5 (1)

Poslední příspěvky autora:


Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
3.67/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Sci-fi příběh pro nejlepšího tátu na světě. Napsal Ephe. V propastné hlubině nekonečného ves...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
Z pozůstalosti Mika Ekima Slibná povídka (a možná i něco víc), bohužel nedokončená. Autor, M...
[mks_dropcap style="square" size="46" bg_color="#000000" txt_color="#f...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
„Přistáváme!“ Zavolal jsem na kolegy a připoutal se. Tato planeta je obydlena myslícími bytostm...
Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největ...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

„Přistáváme!“ Zavolal jsem na kolegy a připoutal se. Tato planeta je obydlena myslícími bytostm...
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
Bylo to jen několik týdnů, kdy se svět změnil k nepoznání. Pandemie se šířila rychle a nekontro...
Sci-fi příběh pro nejlepšího tátu na světě. Napsal Ephe. V propastné hlubině nekonečného ves...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Z pozůstalosti Mika Ekima Slibná povídka (a možná i něco víc), bohužel nedokončená. Autor, M...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největ...
Ztěžka vydechl. Tohle se mu děje pořád. Vždycky se něco musí podělat, Dave Parnell prostě nemě...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
0