Motorka, sen a tři týdny v přepravě
Tchán, muž v nejlepších letech — tedy těch, kdy už se člověk neohne pro ponožku bez následné návštěvy ortopeda — se rozhodl, že nastal čas splnit si sen. Motorka. Ne nějaký skútr pro důchodce, ale pořádná mašina, co burácí jako vzpomínky na mládí.
Po letech nenápadného (a později velmi nápadného) nátlaku na tchýni, která se bránila jako poslední bašta zdravého rozumu, konečně povolila. „Tak si ji kup, ale jestli se zabiješ, nechoď mi domů!“ řekla, čímž mu dala zelenou.
Motorka byla koupena od paní z druhého konce republiky, která slíbila expresní doručení dokladů. Expresní, jak se ukázalo, znamenalo „možná někdy“. Česká pošta totiž doručovala do Libčic nad Vltavou přes Prahu 6, kde doručovatelka právě objevovala krásy Chorvatska. Tři týdny se nedoručovalo. Na infolince se střídali operátoři, kteří uměli jen jednu větu: „Je to v přepravě.“ Nikdo nevěděl, kde, proč, ani jestli to vůbec existuje.
Mezitím si tchán objednal helmu. Změřil si hlavu podle návodu, který zřejmě psal někdo s hlavou tvaru melounu. Helma dorazila, ale seděla mu jako květináč. Putovala zpět. Nová helma, nové měření, nové čekání. Tchýně mezitím odmítla, aby motorku přepravoval švagr, neboť se bála o jeho zdraví. Tak se objednala dodávka. Za cenu, za kterou by se dal koupit dal pořídit příjemný víkend v Krkonoších.
Dnes už motorka stojí v garáži. Navoskovaná, naleštěná, připravená na první jízdu. Tchán si ji chodí hladit jako relikvii. Záda ho bolí, helma tlačí, doklady jsou konečně doma. Ale sen se splnil. A tchýně? Ta si objednala špunty do uší.
Hlasité předčítání