Povídka

Lucifer/Jericho

Toto dílo je (3/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co jsem začal poslouchat jejich šepot. Zdi jsou nasáklý jejich utrpením, spočívajícím v nekonečný nudě a odcizení, v kilotunách odříkání lidskýho kontaktu za účelem udržení vědomí vlastní jedinečnosti. Na druhou stranu – na to, jak se jim tu žije, jsou celkem milý společníci. Konkrétně jeden z nich, říkejme mu třeba Lucifer se mi stal ve svý podstatě životním druhem. Počítáte-li jako životního druha někoho, kdo vás drží aspoň pár milimetrů nad hladinou, a kdo vám nedovolí stisknout si u spánku spoušť starý čezety vzor pětačtyřicet po tátovi. Do občanky bych si ho ale napsat nenechal.

Je to totiž pěknej hajzl. Na jednu stranu skutečně přines určitý světlo do mýho absolutně uzavřenýho světa, kterej po gymplu připomíná něco mezi Verdunem v devatenáctým roce a Negevskou pouští, aspoň co se kontaktu s lidma a představou života týče, na stranu druhou je to právě on, kdo mě neustále nutí uvažovat nad titěrností sebe sama. Nikým nezvanej prorok vylíhnuvší se z touhy po roztříštění okovů samoty. Možná.

 

Dodnes si pamatuju ten okamžik, kdy se mi zjevil poprvé. Bylo to pár měsíců po tom, co Lenka vyhlásila exodus do země zaslíbený, respektive do postele mýho bráchy. Bůh ví, proč ode mě začali všichni mý známý tehdy zdrhat, jako kdybych měl lepru. Jasně – možná to souvisí s tím, že jsem Lenku při jednom z jejích záchvatů žárlivosti a hněvu pro zklidnění poměrně nahrubo pohladil – jenže jsem  zaslech, a to ne jednou, že takovej přímej přístup dokáže pomoct, tak chcete mě chcete  za snahu trestat? Vážně jsem se snažil i jinak! Domlouval jsem jí – nebylo proč na mě čekat, až se vrátím od kluků ve tři ráno, a ptát se, kde jsem byl. Hergot, nemusela mi ani neustále vyčítat, že se s ní nejsem schopnej bavit o tom jejím čarodějnickým vaření pro ultravegany. A vynucovat si mojí péči věčným citovým vydíráním o tom, že ode mě uteče, protože jsem co měsíc aspoň na tři dny kvůli práci v čudu – tím to už vážně přeháněla.

Poslední kapka přišla  ve chvíli, když  začala vyhrožovat, že se kvůli mně zabije. Stejně to nemyslela vážně – na to měla moc velký srdce. Aspoň v tom smyslu, že její osobní štěstí vždycky převáží nad úmyslem způsobit komukoliv neštěstí.

Na druhou stranu, když  nad tím tak přemejšlím… O tu klatbu, co mi visí nad hlavou se  nejspíš zasloužila taky ona. Vilda mi tehdy, těsně potom, co to bouchlo, U Křížů vyprávěl, že o mě slyšel ne úplně lichotivý řeči – ale já se mu k tomu nebudu vyjadřovat. Nebylo by to fér – na to si Lenky moc cením. Navíc Vilda je děsnej kecal a ještě by se mi pokoušel dělat mezi ostatníma advokáta. Ne – ne. Vím svý, a jako v tom jeho songu:

„Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi.“

I on je navíc jenom člověk.

 

Každopádně: Ocitnul jsem se v anathemě. No, a tehdy, když se kopce zamlží a lidi, který tak dobře znáš, odbočí z tvý cesty, začneš vnímat věci jinak. Každý ráno je začátkem novýho cyklu očistce. Víš, že se ti do tohohle světa nechce, protože není nic – lautr vůbec nic – co by tě v něm čekalo. Všivej, šerej, smogem prosáknutej dech sídliště nacházející se někde mezi minulostí a budoucností bez příslibu naděje tě probouzí, a první, co s ti mihne hlavou je neuvěřitelně skličující pocit absolutní bezmoci, strachu. Strachu sama ze sebe – z tvýho budoucího i přítomnýho já. Je to stejnej pocit, co tě trefí když narazíš na feťáka, válejícího se ve vlastních výkalech, volajícího o pomoc. Ať už mu pomůžeš anebo ne, vždycky tě strhne vědomí toho, že tenhle stav nechceš nikdy zažít.

4/5 (1)



<< Část 2         Část 4 >>

O autorovi

Vojtěch Vrba

Teoretik v oboru právní historie, příležitostný písničkář a ještě příležitostnější autor povídek a dalších literárních střípků.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 20 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 20 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
předchozí část zde … Hned po této kapitole mi bylo jasné, proč její matka tolik trvá na tom,...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
předchozí část zde … Vzbudil jsem se na podlaze někdy kolem osmé ráno, celý rozbolavělý, se...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
I. Dobré ráno Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtv...
předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
předchozí část zde II. Stínohra Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jedn...
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
předchozí část zde … Dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo absolutně pražádný smysl. Nesouhlasil...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
0