Abú As-Salahadín se, zahalen do kaftanu barvy tak sakramentsky dobrýho kafe, že by jim ani agent Cooper nepohrdnul, vypínal v žáru neúprosnýho poledního slunce nad polní pěšinu.
„As’salaam, příteli! Popatři na tu nádheru,“ rozmáchl se rukou k obzoru jako Říman prodávající pole, nebo politik házející přefiltrovanou pravdu zástupům neviňátek. „Tohle všechno je naše!“
„Odpusťte, effendi, ale vždyť já právě přišel…“ zareagoval jsem se směsí nepochopení, pokory a strachu v hlase.
„Cože?!“
Moje konstatování v něm evidentně probudilo žár pouště, ve kterým vyrostl, a kterej ukoval i skalil jeho temperament. S výkřikem vytáhl od pasu dlouhej tesák z damascénský oceli a postavil se do střehu.
„Klid, klid, to nebude potřeba… Já jenom procházím…“
„Mou zemí nemůžeš jen tak procházet! Mou zemi musíš ctít!“ chrlil ze sebe vzrušeně a aby podtrhnul dramatičnost okamžiku rozhazoval rukama, přičemž ozdobná záštita a hlavice jeho zbraně házely odlesky, co občas nepříjemně pálily do očí. Asi jako pravda. Nebo nevhodně aplikovaná kyselina chlorovodíková. Ostatně i vhodně aplikovaná kyselina chlorovodíková. Ale zpátky k Saladinově proslovu, kterým se mě snažil nejspíš zhypnotizovat – čímž to mě vlastně nevědomky sám zachraňoval život před sebou.
„Poslouchej důrazně! Mou zemí nesmíš jenom ctít, musíš jí milovat! Tak vášnivě, jako se poddáváš touze s nejnádhernější ženou za letní noci i tak intenzivně jako vnímáš bitevní vřavu co dělá z chlapců muže! Jako svůj vlastní život, když visí na vlásku…“
Jak ironické…
„…ten, kdo toho není schopen, ten sem nepatří!“
„Brachu, počkej chvíli,“ vpadl jsem mu drze do řeči. „Pochop, mám trochu jinou perspektivu, ale mě tu skutečně život na vlásku visí, á propos… teď si klidně zamiluju úplně cokoliv, to mi věř. Cokoliv, má-li mě to spasit: tvojí zemi, vegetariánský Burgery, toluen… ale vážně by tvá zem o takovou lásku stála?“
„Láska je jenom jedna!“ nedal se, „protože její projev je jen jeden! Nekonečná a neskonalá úcta!“
„Ach, brachu, kéž by to tak bylo. Podívej-“ ukázal jsem směrem k linii obzoru. Právě se tam objevil pár vyzařující kolem sebe auru se všema atributama zamilovanejch. Drželi se za ruce a pomalu se k nám přibližovali. „-tihle se mají rádi, ne?“
„No, ano, samozřejmě!“ horlivě souhlasil.
„Tak se dívej… Hej, ty, no ty, chlapče…“ zavolal jsem směrem k nim. Otičili se na mě a začali pro jistotu poslouchat oba. „Pověz mi, to budeš určitě vědět. Proč mít tak víc než troje boty v botníku?“
„Po pravdě nemám ani šajna, ale tady Julie by mohla vědět, co?“ ušklíbnul se.
„No hlavně abys zase s něčím nezačal. A nádobí po tobě, velmistře světa a pane tvorstva má uklízet do myčky jako kdo? Žijeme snad v hotelu Ritz, že máme doma sluhy?“
„Nezlob se na mě, ale to bylo jednou. JED-NOU. Slovy jednou!“
„Na tom absolutně nezáleží.“
„Ale záleží, to si piš, že ZÁLEŽÍ!“
S výměnou názorů, která nabrala razanci ranných burzovních operací pokračovali dál. Po několika desítkách kroků se hádka vyhrotila tak, že se zastavili a vzduchem prosvištěl políček. Pak se každý z nich vydal opačnou cestou, a když se dotkli obzoru, proměnili se v páru a vítr je odvál někam za lepším.
„Tak jsi to viděl a slyšel. Prokazovali si nekonečnou a neskonalou úctu?“
„Ale jistě. Dokud jí neudeřil,“ odpověděl beduín.
„Je ignorace cizího názoru úctou?“
A-Salahadín se odmlčel a zadumal.
„Tak vidíš, a přitom se tolik milujou. A já věřím tomu, že se milujou, není v tom žádná faleš, jenom je úcta evidentně jenom jednou ze stran mince jménem láska. Přesto,pokud bys měl pravdu ty, nedokážu si představit krásnější svět. Pokud to ve tvojí zemi tak funguje, pak se v ní i rád usadím. A co! Klidně za ní budu nasazovat život! Jenže bojím se, že to tak nebude, protože neexistuje nejspíš země ani svět, kde by si člověk uvědomoval lidskost.“
„No dobrá, cizinče… ale mou zemi musíš milova i kdybys k ní nechoval úctu!“ zkusil ještě jeden výpad.
„A poslyš – nemělo by to být spíš naopak?“
Zarazil se. Pak si sedl do trávy vedle pěšiny a křikl jenom: „Radši už běž, cizinče, ať tě sám šejtan vede za ruku v tom tvým rozjímání!“
A tak jsem i tentokrát radši vypadnul.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad postavit do kontrastu patetického pouštního bojovníka a cynického moderního glosátora je velmi osvěžující a zábavný. Filozofická debata o vztahu lásky a úcty, demonstrovaná na absurdní vsuvce s hádajícím se párem, dává textu nečekanou hloubku. Zápletka je sice spíše drobnou anekdotou než plnohodnotným příběhem, ale nosná myšlenka je podána originálně a s vtipem.
Atmosféra – ★★★★☆
Atmosféra skvěle balancuje na hraně surreálna a komedie, čímž lehce připomíná styl Terryho Pratchetta nebo Douglase Adamse. Popkulturní narážky v kombinaci s pouštním žárem a damascénskou ocelí vytvářejí velmi specifický, ale funkční svět. Emoce a napětí z hrozícího konfliktu se plynule přelévají do absurdního humoru, což čtenáře snadno vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má skvělé tempo a dialogy působí živě a přirozeně. Hovorová čeština vypravěče výborně kontrastuje s květnatou mluvou beduína, což dodává scéně úžasnou dynamiku. V textu se sice objevuje několik překlepů a chyb (např. ‘ranných’ místo raných, ‘Otičili’, chybějící čárky nebo ‘jí milovat’ místo ji), ale stylistická obratnost tyto drobné nedostatky hravě přebíjí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi zdařilou a vtipnou literární jednohubku, která dokazuje, že máš cit pro absurdní humor a filozofický přesah. Práce s dialogy a budování kontrastu mezi postavami je na vysoké úrovni, což z textu dělá radost číst. Pokud si příště dáš o něco větší pozor na závěrečnou korekturu překlepů a interpunkce, bude tvé psaní působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, máš zjevný vypravěčský talent, který stojí za to rozvíjet!