Abú As-Salahadín se, zahalen do kaftanu barvy tak sakramentsky dobrýho kafe, že by jim ani agent Cooper nepohrdnul, vypínal v žáru neúprosnýho poledního slunce nad polní pěšinu.
„As’salaam, příteli! Popatři na tu nádheru,“ rozmáchl se rukou k obzoru jako Říman prodávající pole, nebo politik házející přefiltrovanou pravdu zástupům neviňátek. „Tohle všechno je naše!“
„Odpusťte, effendi, ale vždyť já právě přišel…“ zareagoval jsem se směsí nepochopení, pokory a strachu v hlase.
„Cože?!“
Moje konstatování v něm evidentně probudilo žár pouště, ve kterým vyrostl, a kterej ukoval i skalil jeho temperament. S výkřikem vytáhl od pasu dlouhej tesák z damascénský oceli a postavil se do střehu.
„Klid, klid, to nebude potřeba… Já jenom procházím…“
„Mou zemí nemůžeš jen tak procházet! Mou zemi musíš ctít!“ chrlil ze sebe vzrušeně a aby podtrhnul dramatičnost okamžiku rozhazoval rukama, přičemž ozdobná záštita a hlavice jeho zbraně házely odlesky, co občas nepříjemně pálily do očí. Asi jako pravda. Nebo nevhodně aplikovaná kyselina chlorovodíková. Ostatně i vhodně aplikovaná kyselina chlorovodíková. Ale zpátky k Saladinově proslovu, kterým se mě snažil nejspíš zhypnotizovat – čímž to mě vlastně nevědomky sám zachraňoval život před sebou.
„Poslouchej důrazně! Mou zemí nesmíš jenom ctít, musíš jí milovat! Tak vášnivě, jako se poddáváš touze s nejnádhernější ženou za letní noci i tak intenzivně jako vnímáš bitevní vřavu co dělá z chlapců muže! Jako svůj vlastní život, když visí na vlásku…“
Jak ironické…
„…ten, kdo toho není schopen, ten sem nepatří!“
„Brachu, počkej chvíli,“ vpadl jsem mu drze do řeči. „Pochop, mám trochu jinou perspektivu, ale mě tu skutečně život na vlásku visí, á propos… teď si klidně zamiluju úplně cokoliv, to mi věř. Cokoliv, má-li mě to spasit: tvojí zemi, vegetariánský Burgery, toluen… ale vážně by tvá zem o takovou lásku stála?“
„Láska je jenom jedna!“ nedal se, „protože její projev je jen jeden! Nekonečná a neskonalá úcta!“
„Ach, brachu, kéž by to tak bylo. Podívej-“ ukázal jsem směrem k linii obzoru. Právě se tam objevil pár vyzařující kolem sebe auru se všema atributama zamilovanejch. Drželi se za ruce a pomalu se k nám přibližovali. „-tihle se mají rádi, ne?“
„No, ano, samozřejmě!“ horlivě souhlasil.
„Tak se dívej… Hej, ty, no ty, chlapče…“ zavolal jsem směrem k nim. Otičili se na mě a začali pro jistotu poslouchat oba. „Pověz mi, to budeš určitě vědět. Proč mít tak víc než troje boty v botníku?“
„Po pravdě nemám ani šajna, ale tady Julie by mohla vědět, co?“ ušklíbnul se.
„No hlavně abys zase s něčím nezačal. A nádobí po tobě, velmistře světa a pane tvorstva má uklízet do myčky jako kdo? Žijeme snad v hotelu Ritz, že máme doma sluhy?“
„Nezlob se na mě, ale to bylo jednou. JED-NOU. Slovy jednou!“
„Na tom absolutně nezáleží.“
„Ale záleží, to si piš, že ZÁLEŽÍ!“
S výměnou názorů, která nabrala razanci ranných burzovních operací pokračovali dál. Po několika desítkách kroků se hádka vyhrotila tak, že se zastavili a vzduchem prosvištěl políček. Pak se každý z nich vydal opačnou cestou, a když se dotkli obzoru, proměnili se v páru a vítr je odvál někam za lepším.
„Tak jsi to viděl a slyšel. Prokazovali si nekonečnou a neskonalou úctu?“
Hlasité předčítání
