Na lavičce autobusový zastávky u silnice na Alamo, která svým povrchem připomínala hadí kůži, seděl se skelným pohledem vizionáře mladší právník v obleku zřejmě ještě z maturitního plesu. Teploměr atakoval osmaosmdesátku a jedinou smysluplnou činností, díky který ubíhal čas rychleji, se zdála prachobyčejná konverzace.
„Zdravíčko, doktore, na copak tu čekáte?“ pokusil jsem se začít.
„Na rogalo. Na smrt. Na naději. Proboha – na co se asi čeká na takovéhle zastávce, chlapče?“ odpověděl s podrážděností chlapa, co vyrušíte od práce.
„Na autobus, pochopitelně…“ nedal jsem se.
„No vidíš, že umíš alespoň rámcově to, co máš mezi svýma ušima používat. Potřebuješ mi něco, když už jsi mě vyrušil?“
Dost mě překvapilo, že klučina co mu mohlo táhnout sotva na třicet, používá výrazivo moderní doby, ale podtón a způsob, jakým mluví si nezadá s ročníkama narozenejma ještě před některou z velkejch válek.
„No, nic moc… prostě jsem chtěl vědět, co tu děláte, aby čas a řeč nestáli…“
„Šmankote, vždyť to jsem ti už sdělil. Čekám,“ nasadil tentokrát úsměv slečny na pokladně fasfoodu, „něco dalšího?“
„Ale no tak… vždyť víte, jak to myslím – a stejně tak dobře jako já si uvědomujete, že tu není do čeho píchnout, páč popsat zdejší atmosféru jako že tu chcíp pes by bylo sota adekvátní. Tady chcíp spíš slon nebo plejtvák… Jen se snažím ukrátit mučení zdejším geniem loci nám oběma. Navíc vaše dosavadní reakce zase moc nepřidávají na hodnotě tomu co máte mezi ušima vy.“
Na drzou rekci zareagoval tichem. Pak si položil svůj kufřík na klín, otevřel ho a vyndal z něj chleba se salámem. párkrát se labužnicky zakousnul, chvíli přežvykoval, polkl a pak konečně začal:
„Když tak toužíš znát co se honí mojí hlavou,tak přemýšlím, jestli se lživě přiznat, anebo popravdě zapírat.“
To jsem nečekal. „A… proč?“ vydal jsem ze sebe fascinovaně.
„No přece, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.“
„Počkat… ale když budete lhát nebo zapírat, tak se přece nikdo nikdy nedobere pravdy, ne?“
„MIlej chlapče,“ zasmál se ažmu upadlo pár koleček salámu, „pravda má se spravedlností pramálo společnýho. Je jenom je děvkou zmítající se v davu žádostivců. My se jí před tím davem snažíme spíš chránit, než jí nechat rozsápat. Vytváříme jí takovou pověst, aby po ní pořád ještě každej toužil, ale přitom si ji chtěl držet od těla. Neděláme z ní světici – ale ani markytánku. Nejblíž má k obyčejný vesnický holce, co táhne za sebou v prachu cesty příběh tak temnej, že vedle něj její stín září jako Slunce. Je to příběh, co nechceš znát – a ani nemůžeš. Protože takový příběhy se neříkají. Unaví – ale unaví duší, ne tělo. A to je únava tolik zlá a nenápadná, že kdo jí zná, ten se jí obloukem vyhne,“ chvíli se odmlčel a pohladil pohledem obzor, odkud snad někdy v příštím století přijede autobus a pak pokračoval, „Pravda totiž nevede ke spravedlnosti. Spravedlivý by přeci bylo, kdyby se na ní mohli všichni svézt a to zadarmo, ne?“
„No… něco na tom asi bude,“ popravdě jsem takhle drsný přirovnání nečekal. Fascinující postavička. Plná uvědomění, ale tak málo vědomí…
„A na druhou stranu – představ si situaci, že o pravdu nikdo nestojí a všichni se honí radši za čímkoliv jiným, co je pro ně atraktivnější. Nebyl by ten svět pak tak trochu… roztříštěnej? Bezvýznamnej?“
„Ale vždyť účelem všeho je přisvojit si účel. Být, protože jsem. Zapomínat na vlastní omezení prostřednictvím neutuchajícího zápasu s chladem reality. Ne?“
„A vážně to tak máme? Není dobré v tom šerém světě, který popisuješ, sem tam zahlédnout záblesk světel majáku?“
„To určitě, ale ti, kdo to tak nemají, tak jsou jenom opilí neznalostí sebe sama, ne?“
„A je to neznalost sebe sama, anebo částečná znalost pravdy, co je drží při životě?“
Mlčel jsem. Víc mi nezbylo.
„Tak vidíš. Inu, a my jsme tu na tu špinavou práci – držet přístup k pravdě v takových mezích, aby si všichni mysleli, že mají pravdy tak akorát dost a víc nemají zapotřebí. To je spravedlnost.“
„Ale není z tohohle pohledu pak spíš politik takovýmhle dělníkem?“
„To víš, že je. Ale politik pracuje s davem. My zanecháváme stopy svojí práce na konkrétních lidských osudech. Politik na osudech společností. A teď musím jít, odpusť. Autobus už nejspíš nepřijede, tak to dojdu pěšky.“
Díval jsem se za ním, postavou ve smokingu kráčející rozpálenou texaskou pouští odnikud nikam a vlastně pořád vpřed a klubko myšlenek se mi v hlavě tak zacuchalo, že už ho rozplést mohla jenom svěcená ohnivá voda. Nebo tak něco.
Byl prostě čas, abych zase vyrazil.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Setkání dvou cizinců v rozpálené pustině, kteří vedou hlubokou filozofickou debatu o povaze pravdy a spravedlnosti, je velmi nosným a zajímavým motivem. Přirovnání pravdy k obyčejné vesnické holce s temným příběhem je neotřelé a nutí čtenáře k zamyšlení. Zápletka je sice minimalistická a postrádá výraznější dějový oblouk, ale pro účely krátké existenciální povídky funguje skvěle.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou textu, z rozpálené texaské pouště a prázdné zastávky dýchá skvělá surreálná nálada. Kontrast absurdní situace, kdy právník ve smokingu uprostřed pustiny pojídá chleba se salámem, s hlubokomyslným dialogem čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Horko, prach a existenciální bezčasí z textu přímo hmatatelně sálají.
Provedení – ★★★★☆
Dialogy mají svižné tempo, hovorový jazyk dodává postavám na autentičnosti a text se celkově čte velmi plynule a lehce. Filozofické pasáže jsou napsané poutavě a postavy díky nim ožívají před očima. V textu se sice nachází řada zbytečných překlepů (sota, rekci, fasfoodu, ažmu) a občas pokulhává interpunkce, ale čtivost a stylistická obratnost tento formální nedostatek hravě vyvažují.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi povedenou a myšlenkově bohatou miniaturu, která dokazuje, že máte skvělou představivost a cit pro budování nálady. Přestože by text snesl pečlivější redakční úpravy k odstranění překlepů, jeho obsahová hloubka a surreálný nádech čtenáře naplno odzbrojí. Určitě v psaní pokračujte, máte zjevný talent zachytit neobyčejno ve zdánlivě banálních situacích a vdechnout scéně život.