1. kapitola
Trvale zhoubná bolest a strach, hluboko zakořeněný, přestal ovládat pavučiny myšlenek jen s tichým nesouhlasem. Navzdory všemu minulému i současnému může být Daniela alespoň na okamžik šťastná. Bez výčitek. Spontánně potlačila vnitřní nepokoj a první den, dlouho plánované a do poslední chvíle utajované dovolené, odpočívala celé odpoledne na rozlehlém skalním útesu s podmanivým výhledem na klidný oceán shovívavě se lesknoucí v sluneční záři. Oči nechala přivyknout přemíře slunečního světla zářícího přírodou, která vydechovala doslova živoucí energii: vzdušný tanec racků, slaná vůně moře, jakási čistota a svůdnost nepoznaného.
Paprsky slunce se odrážely od mořské hladiny jako zářící odlesky broušeného diamantu. Daniela se snažila nevnímat čas a naplno si užívat neopakovatelné chvíle přítomného okamžiku. Čas – minuty, hodiny ani dny už nemají v jejím zbývajícím životě žádný význam. Nemá už žádné sny ani přání. K nikomu nepřipoutaná očekává už jen neodvratitelnou spravedlnost. Náhoda tomu tak chtěla? Nikoliv. Mladá žena sama nenávratně roztočila pomyslné kolo života, směrem odvráceným od všech dosavadních představ a životních plánů.
V těchto nevšedních okamžicích, prvního dne dovolené, Daniela zažívala bezprostřední vnímání času jako dlouho očekávaný a toužebný návrat opuštěné duše z nevlídné planiny měsíce. Bizarní skalnaté útvary připadaly jí z nenadání tak snadno pochopitelné. Má pocit, jakoby se v okolní krajině skrývalo tajemné, minulostí opuštěné starodávné město. Vzduch přesycený letními vůněmi se před očima tetelí a v jednotlivých vrstvách překrývá se jedna realita přes druhou v jakési panoramatické nehmatatelné virtuální realitě. Její mysl náhle ocitla se v těžkém mlhavém oparu, kdesi na hranici dvou světů. A v podivné časové smyčce přenesla se do starodávného lesa, plného mohutných stromů, jejichž hustě propletené větvoví zatajilo jejímu zraku existenci samotného nebe. Vnímala nenápadnou přítomnost přírodních duchů, oné vesmírné energie, která bývala dříve její nedílnou, vědomou součástí. Rozmlouvala se světem neviditelných energií, nenápadně snažily se připomenout jí pravdu, kterou před několika měsíci přestala žít.
Život je nekonečné navlékání korálků, pomyslela si Daniela, barevných i černobílých, bělostných jako pravé perly i černých jako bezměsíčná noc. Na mysl nám s nepostřehnutelnou pravidelností přicházejí inspirativní slova, ale obáváme se z nich vytvořit podivuhodné myšlenky. Mnohdy jsou naše obrazy matné, rozmazané a povrchní, nemáme čas ani touhu zaostřit svůj zrak a prohlédnout skrze roztrhané cáry mlhy. Převládá v nás neochota vidět skutečnou realitu. Mnohdy si ani neuvědomujeme, že svět tu vždy byl a bude nezávisle na naší existenci. Daniela se nadechla a podívala se do dálky. Vyšší záměr zůstává pro nás věčné tabu, tušíme existenci čehosi, ale naše vědomí dává přednost jistotám. Zjednodušujeme si vidění světa v přesně a snad i v přísně daných proporcích a formách. Vše kolem nás zůstává hermeticky uzavřeno v začarovaném kruhu: sice toužíme po svobodě, ale nevyjdeme z kola ven, dokud se neprobudíme. Pomyslela si Daniela, v jakémsi podivném euforickém rozčilení.
Bezvětří pominulo, od moře přišel příjemně chladivý vánek. Daniela se plně soustředila na okolní krajinu, pociťovala vysoké vibrace zachvívající se ve vzduchu a jemná smyslová vzrušení, která nechala prostoupit celým tělem. Všemi smysly vnímala nádherný a inspirující pohled na klidné moře a nevšední přírodu kolem, zahalenou v hřejivé sluneční lázni. Konečně na vlastní oči zažívala „ostrov snů“. Dovolená na Novém Zélandu byla už od studentských let jejím velkým, nedosažitelným přáním. Teprve nedávno jisté životní okolnosti zapříčinily, že zatoužila odjet někam, kde by nikoho nenapadlo hledat ji. Vzdala se naprosto všeho, co donedávna tvořilo její život. Sama v sobě popřela svou identitu, když svou vlastní duši neprozřetelně uvěznila v nekonečných pocitech viny.
Hlasité předčítání
