Cítím jeho ocelový stisk kolem mého krku. Bolí to, ale zvláštním, až nepopsatelným způsobem. Nad sebou mám poblikávající světlo barové žárovky; už si ani nevzpomínám, jak jsem se sem dostala. Možná…
Toho dne brzy ráno jsem se probudila v cizí posteli. Tedy ne s příliš cizím jedincem, protože dotyčného jsem matně znala; lísal se ke mně už nějakou tu dobu, ale odolávala jsem. Byla to chyba, takto skončit. Obrovská chyba. Vždyť jsem měla přítele, krucinál!
Neohrabaně, jako čerstvě narozené mládě, jsem se vyhrabala z postele, oblékla jsem se do všeho, co mi zrovna padlo pod ruku, ve svém bytě jsem se převlékla a dala si sprchu; potřebovala jsem smýt jeho pach.
Zbytek dne se neudálo nic neobvyklého. Stereotyp byl mým druhým jménem. Je divné, si vše přehrávat v minulém čase, jako by již nebyla jiná úniková cesta, jen dálnice do temnot zatracení.
Jako většina mých večerů i tento jsem zapadla v baru, tentokrát i s přítelem a jeho kamarády. Všichni známe to rčení: Pravdu říkají děti a opilí lidé. Netuším, jestli jsem své provinilé myšlenky vyřkla nahlas já či dotyčná Šípková Růženka z rána.
Poslední, co si pamatuji, byla převrhlá barová židle, jež mi hlasitě dopadla na nohu a jeho výraz. Mísilo se v něm zklamání s touhou ublížit. Tak nějak to bylo.
Když se nade mnou nakláněl, s rukama pevně obtočenýma kolem mého krku, pořád jsem si říkala, jak je krásný s jeho rošťácky rozcuchanými vlasy a hlubokýma očima. Celou dobu jsem se do nich dívala, propadala se stále více a více do plamenů hněvu; snažila jsem se najít alespoň špetku lásky. Věděla jsem, že mě miluje.
Nenašla jsem ji. Lhal mi stejně jako já jemu.
Jsme tu. Nad sebou mám poblikávající světlo barové žárovky. Uklidňuje mě. Vím, že je konec. Už se nebojím. Sbohem, světlo. Sbohem, živote. Vítej, temnoto. Vítej, smrti….
Hlasité předčítání
