Vždy jsem chtěla vědět, jaké to je žít podle sebe. Nikdy jsem nedostala tu šanci. Je pozdě čehokoliv litovat. Celý život se přetvařovat a hrát roli, kterou Vám zadala společnost, není žádná procházka růžovým sadem. Dá to práci. Většina Vás díky tomu přijme do své privilegované skupiny, ale ti, na kterých Vám nejvíce záleží, Vás odsoudí.
Měla jsem přítele, který mě miloval.
Možná.
Měla jsem rodinu, které na mně záleželo.
Asi.
Měla jsem školu svých snů i budoucnost s přáteli, jejichž přítomnost by mě naplňovala.
Pravděpodobně.
Teď už se to nikdy nedozvím.
Ó, jak je čas pouhým relativním měřítkem našich životů. Snažíme se jej co nejefektivněji využívat, ale nikdy se nezastavíme, abychom přemýšleli nad tím, že nám nikdy nestačí k tomu, abychom si splnili to, po čem nejvíce toužíme.
Touha. Co je to vlastně taková touha? Nic. Je to prázdné nic, po němž prahneme a přejeme si, aby bylo co nejrychleji naplněno dalším zbytečným nic, protože to je účelem jedince; zaplnit prázdnotu další prázdnotou. Zbytečnost.
Proč nad tím vůbec přemýšlím, když nemám možnost už něco změnit. Jsem odevzdána na pospas osudu. Přírodě, která nás stvořila a do jejíhož lůna se opět vracím, jako prázdná schránka s poslední myšlenkou, s posledním sbohem nevyřčeným na rtech.
Chodí kolem mne lidé, nevědí, co se mi stalo. Cítím jen bolest, ale ne fyzickou, protože ta je určena pro živé. Ležím tu na nerezovém stole, s cedulkou křičící jméno, jenž mi náleželo, s datem, které mě odsoudilo na hrůzyplnou cestu světem a s hlavou plnou myšlenek.
Jak mohu myslet, vždyť mám být mrtvá! Vždy jsem byla jiná. S netrpělivostí mně vlastní vyčkávám na první ponoření skalpelu do mé hrudi. Nevím, co chtějí hledat. Mohla bych jim říct, že nenaleznou nic než pouhé orgány, které se mě snažily udržet naživu v tu dobu, kdy jsem již neměla duši. Prázdná schránka. Ubohé nic.
Ronila bych slzy, kdyby mi dávno nedošly a vůle žít? Kde jsem ji měla vzít? Nikde nebyla, když jsem ji nejvíce potřebovala. Vlastně nebyla nikdy. Byla jsem jako chodící figurína naplněná očekáváními jiných; loutka, která se nechala vézt ostatními. Byla jsem snadný terč.
Chtěla bych se naposledy dotknout růže a cítit lidské teplo. Pozorovat stékající kapku krve, dopadající na čerstvě posečenou trávu. Cítit se naposledy živá v objetí někoho milovaného. Tak moc bych si to přála.
Chce se mi spát…
Ale ještě před tím, než bude úplný konec, řekněte ostatním, že jsem je měla ráda. Zaslouží si to vědět. Řekněte jim, že mě to mrzí, ale už jsem nemohla takhle dál žít. Nešlo to. Požádejte je za mě o odpuštění, budu ho potřebovat.
Já… Já už nemůžu dál odolávat té chladivé náruči temnoty.
Promiňte mi…
Mrzí mě to…
Hlasité předčítání
