Díval jsem se jí do očí a nemohl jsem se od nich odtrhnout.
Viděl jsem v nich celou její osobnost, snad i čistou duši nevinné dívky, která se ukrývala kdesi hluboko pod kamennou slupkou špíny, zloby a opovržení, a zářila jako tisíce světlušek o půlnoci kolem jezera. Byl jsem unešen tou krásou, která mi byla nabídnuta.
Najednou se ta záře zahalila do temné mlhy nenávisti, světlo potemnělo a naděje pohasla. Přeběhl mi mráz po zádech, nevěděl jsem, co stálo za tou prudkou změnou, ale tušil jsem svou vinu.
Než jsem se dokázal vzpamatovat ze svého zasnění, zjistil jsem, že mi z břicha trčí dýka ze stříbra s nefritem barvy jedu. Dostala jí ode mne, aby se mohla bránit. Zakolísal jsem, ale nepřestával jsem se dívat do hlubin jejích očí.
Usmívaly se.
Ne radostně, ale škodolibě. Dostaly to, po čem toužily takovou dobu; moji krev. Sladký potůček rudého života z mých útrob. Cítil jsem, jak slábnu. Zem byla najednou tak chladná a přímo mne k sobě volala, ať se na ni položím a odpočinu si.
Její pohled se opět změnil. Ovládl jej zmatek a strach z vykonaného skutku. Vrhla se na kolena a přitiskla své chladné ruce kolem ostří dýky, jako by mohla zastavit vytékající krev. Toužila po krvi pomsty, ale najednou jako by ji děsila ta skutečnost, že se jí podařilo ji získat.
Po tvářích jí stékaly slzy. Drobné slané kapky se mísily s krví, jako by chtěly její tvář očistit od bolesti a křivdy. Chtěl jsem jí říct, ať nepláče, že za nic z toho nemůže, ale neměl jsem již sílu cokoliv říct. Umíral jsem a ona to věděla.
Odcházel jsem ze světa klidný, protože právě její oči byly to poslední, co jsem si zapamatoval před blížící se temnotou za doprovodu jejích slov:
„Promiň mi…”
Hlasité předčítání
