Duše. Ta krásná, křišťálově čistá slzička v našem nitru, se kterou se každý z nás narodí. Už ji nemám. Mám jen černý oharek s jiskřičkou, která pouze imituje záři té původní.
Jak těžké je dotknout se temnoty? Nijak zvlášť. Je to, jako byste se natahovali pro jablko na stromě. Horší je jej pustit. Nejde to. Pořád budete bloudit v temnotě. Jako holčička ztracená ve strašidelném lese.
Občas najdete lucerničku, která Vám svítí na cestu a zahřívá vaši ubohou duši. Budete se snažit ochraňovat ji jako oko v hlavě, protože víte, že je Vaší poslední nadějí. Poslední záchrana před úplným zatracením. Jenže začne problikávat.
Bojím se…
Jsem vyděšená k smrti…
Z temnoty…
Hlasité předčítání
