Někdy i žít je statečným činem..
Svolného osud vede, zpurného vleče…
Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti..
Seneca.. uz na stredni jsem ho milovala, cetla porad dokola. Jakoby popisoval to co jsem citila, ale sama to neumela popsat. Kazdou cast toho mizerneho zivota.
Me “matka” neplanovala ja se proste stala, prihodila, blba nahoda.. tohle neni moc dobry start do zivota a podle me, kdyz jsi tady jakoze omylem, nemuzes cekat zazraky, nemuzes cekat, ze se ti bude darit vice nez tem s kterymi se pocitalo. Jsi tady navic. Mel bys byt rad, ze vubec jsi! Myslim si, ze takhle nejak to je zarizene. Rikejme tomu treba Řád a at se snazis jakkoli, nemas sanci. Muzes poslouchat, muzes kopat, muzes jit sam proti vsem a stejne nedocilis niceho. Mas sve misto a tam zustanes, aby to nebylo az tak moc svinske, prihodi ti par chvil, kdy si myslis, ze uz konecne bude dobre. Par chvil, abys to nevzdal moc brzo, abys dodrzel Řád.
Me, uz se nejakou dobu tohle vsechno hnusi, nechci dodrzovat zadny rad. Nechci tady byt omylem a zit jen proto, ze ziju, dycham..
Lezim na zemi u otevreneho francouzskeho okna bez lodzije s balkonem jehoz smysl mel byt pouze v tom, nasrat lidi. Povedlo se.
Neni zima ani teplo, je dobre.. vis co jsem tady mela fakt rada?? Pozde v noci, kdyz uz bylo vsude ticho, nejezdili auta.. na krizovatce, kde je podchod, tak ty semafory tikaji. Vsiml sis?? Uklidnovalo me to a taky mi to neco, doted nevim co pripomina. Slysim je i ted. Pofukuje na me cerstvy vzduch, je klid, ticho.. miluju noc, kdy vsichni spi, nikdo nevola, nikdo nic nechce, nemusim nic resit, zarizovat, branit se, vysvetlovat.. zivot jakoby se zastavil, uklidnil, citim neskutecnou ulevu i dech se mi zpomalil. Takhle nejak si predstavuju smrt nebo spis to co prijde potom..
Nechci dalsi rano, dalsi den.. chci porad noc, chci lezet u toho otevreneho francouszkeho okna bez lodzije s balkonem jehoz smysl je pouze v tom nasirat lidi a poslouchat v tichu ty tikajici semafory. Nechci, uz ani jeden mizerny den. Jsem unavena!!
„Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.“ – Seneca
Nápad – ★★★★☆
Zvolit jako nosný prvek textu filozofii Senecy a propojit ji s pocity nechtěného dítěte je velmi silný a hluboký motiv. Myšlenka jakéhosi předurčeného ‘Řádu’, který člověka drží v šachu, dává textu existenciální přesah. Přestože téma únavy ze života není v literatuře nové, díky upřímnému a syrovému podání působí velmi autenticky a uvěřitelně.
Atmosféra – ★★★★★
Tady text naprosto exceluje, protože se ti podařilo dokonale zachytit melancholii nočního ticha a tíhu existenciální únavy. Scéna u francouzského okna s tikajícími semafory v pozadí je úžasně vizuální a zvukově podmanivá, čtenář ten chladný noční vzduch i úlevu cítí s tebou. Emoce jsou předány s takovou naléhavostí, že text zanechává silný dozvuk ještě dlouho po dočtení.
Provedení – ★★★☆☆
Text má skvělé tempo a čte se jedním dechem, tvůj styl psaní je přirozený a myšlenky na sebe plynule navazují. Co však sráží celkový dojem, je nedůsledná gramatika, zejména chybějící diakritika v některých pasážích a nestandardní používání interpunkce (dvě tečky místo tří). Pokud si text po sobě ještě jednou přečteš a tyto drobné formální nedostatky uhladíš, stane se z něj opravdu vynikající literární střípek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi intimní a emotivně nabitou reflexi, která čtenáře zasáhne svou upřímností a zranitelností. Ačkoliv text působí spíše jako deníkový záznam či volná úvaha než klasický příběh, má obrovskou hloubku a skvěle pracuje s detaily. Zapracuj na formální stránce a diakritice, protože tvůj literární hlas je silný a rozhodně stojí za to ho dál rozvíjet. Piš dál, máš obrovský talent předávat emoce!