Řád

Někdy i žít je statečným činem..

Svolného osud vede, zpurného vleče…

Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti..

Seneca.. uz na stredni jsem ho milovala, cetla porad dokola. Jakoby popisoval to co jsem citila, ale sama to neumela popsat. Kazdou cast toho mizerneho zivota.

Me „matka“ neplanovala ja se proste stala, prihodila, blba nahoda.. tohle neni moc dobry start do zivota a podle me, kdyz jsi tady jakoze omylem, nemuzes cekat zazraky, nemuzes cekat, ze se ti bude darit vice nez tem s kterymi se pocitalo. Jsi tady navic. Mel bys byt rad, ze vubec jsi! Myslim si, ze takhle nejak to je zarizene. Rikejme tomu treba Řád a at se snazis jakkoli, nemas sanci. Muzes poslouchat, muzes kopat, muzes jit sam proti vsem a stejne nedocilis niceho. Mas sve misto a tam zustanes, aby to nebylo az tak moc svinske, prihodi ti par chvil, kdy si myslis, ze uz konecne bude dobre. Par chvil, abys to nevzdal moc brzo, abys dodrzel Řád.

Me, uz se nejakou dobu tohle vsechno hnusi, nechci dodrzovat zadny rad. Nechci tady byt omylem a zit jen proto, ze ziju, dycham..

Lezim na zemi u otevreneho francouzskeho okna bez lodzije s balkonem jehoz smysl mel byt pouze v tom, nasrat lidi. Povedlo se.

Neni zima ani teplo, je dobre.. vis co jsem tady mela fakt rada?? Pozde v noci, kdyz uz bylo vsude ticho, nejezdili auta.. na krizovatce, kde je podchod, tak ty semafory tikaji. Vsiml sis?? Uklidnovalo me to a taky mi to neco, doted nevim co pripomina. Slysim je i ted. Pofukuje na me cerstvy vzduch, je klid, ticho.. miluju noc, kdy vsichni spi, nikdo nevola, nikdo nic nechce, nemusim nic resit, zarizovat, branit se, vysvetlovat.. zivot jakoby se zastavil, uklidnil, citim neskutecnou ulevu i dech se mi zpomalil. Takhle nejak si predstavuju smrt nebo spis to co prijde potom..

Nechci dalsi rano, dalsi den.. chci porad noc, chci lezet u toho otevreneho francouszkeho okna bez lodzije s balkonem jehoz smysl je pouze v tom nasirat lidi a poslouchat v tichu ty tikajici semafory. Nechci, uz ani jeden mizerny den. Jsem unavena!!

„Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.“ – Seneca