Mít v dnešní době odvahu být ženou bez „přidaných hodnot“, zkrátka být in nature, je ve své podstatě něco krásného a osvobozujícího! Ukázat lidem svou tvář a nebát se, že zrovna „nejste modelka“.
„Ve čtvrtek jsem byla na focení, u kamaráda. On teď pracuje na takovém zajímavém projektu…,“ říká mi kamarádka a já ji vnímám na půl ucha „Přirozená žena se to jmenuje. Fotí ženy nenalíčené, v košili a v jejich přirozené kráse.“
V legraci prohodím, že bych se mohla nechat také nafotit.
„To bys mohla“ odvětí mi.
A mě jímá nervozita už jen z té představy, že stojím před cizím člověkem, navíc profíkem, který mě cvaká.
A je to.
Stojím v bílé pánské košili v záři reflektorů a nejsem vůbec nervózní.
Před focením jsem dostala jednu jedinou radu „Vypusť všechno z hlavy a zkus si to jen užít, nic víc.“
Sama jsem si nakázala, že nad tím nesmím přemýšlet, jakmile začnu, je to ztracené. Snažila jsem se nic si dopředu příliš nepředstavovat – jaké to bude, jak se budu tvářit atp. Prostě to bude spontánní, bude to takové, jaké to v tu danou chvíli má být.
Celý proces focení nejde plně popsat slovy, musí se to prožít. Nastanou okamžiky, kdy si opravdu připadáte jako hvězda, úžasná, jedinečná, krásná. Vnímáte svoji přirozenost a nic jiného v hlavě nemáte. Stane se sice i to, že váš mozek vyšle signál a vy začnete myslet. Fotograf vám ale pohotově odvíčkuje dózu se slovy „Pro tyhle případy tady máme tohle. Sem hoď mozek a nech ho tam.“
Jedním ladným pohybem se ho zbavíte a opět v lehkosti pokračujete ve své spontánnosti.
Velmi tomu napomáhá ten, kdo mačká spoušť. Svým způsobem vás nenásilně vede, povzbuzuje a říká to, co vidí a co vy potřebujete slyšet. Ukáže vám několik snímků a vy sama uznáte, že jste kočka.
„Nevím, jestli tohle jsi ty, ale ta je hodně dobrá“
Díváte se na náhled a přemýšlíte, pak vám to dojde a slzy se vám derou do očí.
„To je Ta, kterou bych chtěla být.“
Víte, že někde uvnitř vás je…ta žena, kterou jste, ale bojíte se ji naplno ukázat světu. Pak stačí, aby kdosi zaznamenal „ten prchavý okamžik“ a máte jasný důkaz.
Odcházíte s patřičným sebevědomím, dávno jste zapomněly, že jste nechaly v plechové dóze odložený mozek a rozdáváte spokojené úsměvy na všechny strany. Cítíte se výjimečná a krásná, protože JSTE.
Jste to vy, ta pravá, nefalšovaná, neretušovaná žena, a to, jak se cítíte uvnitř, je vidět i navenek.
Je tak dobré vnímat sebe samu výjimečnou a neznamená to nic egoistického, nepatřičného či nežádoucího, ba naopak a v dnešní době tím spíš. Učíme se, přestáváme být spoutané a nacházíme v sobě ženství ve své dokonalé podstatě.
Jak jsem se stala hvězdou⏱️ Doba čtení: cca 3 minuty
Nápad – ★★★★☆
Téma sebepřijetí a objevování přirozené ženské krásy je sice v literatuře i publicistice poměrně časté, ale autorka jej uchopila velmi upřímně a osobitě. Motiv odložení „mozku do dózy“ během focení je skvělý a dodává textu lehkost i vtip. Nosná myšlenka je velmi silná, pozitivní a pro mnoho čtenářek snadno ztotožnitelná.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je bezpochyby nejsilnější stránkou celého textu. Velmi zručně se vám podařilo zachytit přerod z počáteční nervozity a zranitelnosti do pocitu naprostého osvobození a sebevědomí. Emoce působí autenticky a čtenáře snadno strhnou, takže na konci sdílí radost a hrdost s hlavní hrdinkou.
Provedení – ★★★★☆
Text plyne velmi přirozeně, má příjemné tempo a čte se jedním dechem. Stylisticky je text zvládnutý dobře, jen si dejte pozor na nečekané přechody z první osoby („já“) do druhé („vy“), které mohou čtenáře lehce zmást. Také je potřeba doladit interpunkci, zejména chybějící čárky u přímé řeči, ale to jsou jen drobnosti, které nijak nenarušují celkový výborný dojem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi milý, povzbudivý a emotivní text, který by skvěle fungoval jako fejeton nebo zamyšlení na blogu. Dokážete výborně pracovat s pocity a předat čtenáři hlubší myšlenku bez zbytečného patosu. Po drobných korekturách interpunkce a sjednocení osoby vyprávění půjde o skutečně profesionálně působící dílko. Rozhodně v psaní pokračujte, máte dar zachytit prchavé okamžiky lidské duše!